Po tolika letech, že to nemá smysl ani psát, nám vychází nová věc od „Bestie z Floridy“. Ve vcelku profláklé sestavě, kde baví především to, že English se asi nudí, a proto se s ním potkáme jinde už za týden, nám má být servírována věc, kterou je prý dobré „slyšet mnohokrát“. Aspoň tak jsem to pochopil z úst hlavního zrůdaře Harrisona a musím říct… vyděsil mě. Ovšem asi jinak, než byl záměr.

Nuž tedy – 12 skladeb s názvy, jak když zkombinujete starej dobrej old school s dnes vcelku oblíbeným vesmírem, jakožto zvětšením prostoru, kde záhuba (ještě jednou mi to stroj opraví na „Záruba“ a končím) bude mít hlavní slovo. Otevíračka je v pohodě; nikdo snad nečekáme nástup fanatiků, kteří nám chtějí sdělit, že nás dneska roztrhaj už za pět vteřin jako na Imperial Doom. Je to v tradičním duchu intro-zařvat-odzpívat-sólo, ale aspoň ten monstroriff je prostě, jak když si dáte langoš po dvaceti letech. Co u mě ovšem vyvolalo opravdové zděšení, bylo pokračování ve formě Kingdom of Fire, jakožto druhé věci. Klasik sice říká „Já nevidím překážek“, ovšem já proklamuji, že nevidím rozdílu. Tady jsem se opravdu, ale opravdu rozklepal. Nic na tom nemůže změnit „překvapení“ uprostřed, a tak už opravdu vzhlížím dál k Radiated, která byla jedním ze tří poskytnutých náhledů, a tak mám jistotu, že se změní aspoň tempo.

To se děje a je to jako balzám. Ten je naštěstí dochucen i dalším ze zářezů a až teď se toho přestávám bát. Jak kdyby nám bylo sdělováno, že s věkem už se do toho nemůže řezat od úvodu, ale chce to pár minut na protažení. Následující The Proselygeist mě už opravdu baví, a to i přes fakt, že milovníci vikinských metalových hord se budou u naplněných rohů pochechtávat, že takovýhle frázování a rytmus ti jejich vydali už před… Což bude dostačující na popis jednotlivých kusů ve stylu recenzí seriálů na čsfd, protože o tom to není. Co jsme tedy dostali?

Už na Spiritual Apocalypse to bylo něco, co asi přichází s věkem (a zkušeností?) – jasné postupy, vytříbená technika, na druhé straně vcelku snadná předpokládatelnost uvedeného, až na výjimky nic moc nápadů. Prostě zas a znovu, ztráta mladické radikálnosti na úkor absolutní vyhranosti. Ale zatímco Imperial Doom a Millenium si pustím klidně párkrát za měsíc, takové Rise to Power jsem slyšel celkem asi 3x a právě Spiritual Apocalypse si už vyzobávám a celý dohromady nepustím. A obávám se toho i na novince The Passage of Existence. Je tu všechno, co si chcete při poslechu Monstrosity dopřát – od precizních Harrisonových šlapek, přes opravdu libozvučná sóla (zde English+Barnes), až po ten jedinečný podkladový monstroriff a skvěle vyfrázovaný vokál, to tu všechno máte + pochopitelně v hávu (Hivu?) roku 2018, co neurazí. Jenže k tomu dortu nemáte žádnou polevu, která by vás do toho vesmíru poslala, tudíž tam cpete buchtu-dusivku, kterou milujete (ale vždy riskujete), a záleží jen na tom, jestli to máte čím zapít. Drink v podobě nakládací prostřední části (především sypárna Eyes upon the Abyss) to zachraňuje, ale opět vše přichází v rojích, což mi vždy přišlo jako umělý natahování stopáže.

Bejt trochu větší lenoch, nakopíruju recenzi právě ze Spiritual Apocalypse a změním jen pár slov. Zde se více nabažíte umu obou kytaristů, a to především u jejich sólových výjezdů, ale je to opět tak, jak bylo – skvělá vyhranost, ale invence nikterak převratná. (Dokonce jsem se přistihl, že ten riff mě už skoro neba.)

Pokud zavzpomínám na PC časáky z dob, kdy Monstrosity vesmír skutečně vraždili, i když se stále pohybovali pouze na (pod a možná někde mezi) planetě a použiju 4 faktory pro hodnocení, tak: Technika 90% - Rychlost a nasazení 70% - Nápad 30% - Poslouchatelnost 60% (se samozřejmě změní po x-tém poslechu, těžko predikovat kam).

Něco málo musím ale k průměru přihodit, protože se vždy bude jednat o kult všech kultů, proto je potřeba nadržovat a uznat, že vždy budu čekat více. Krom toho se občas od legend dočkáme skutečných průserů, a to se tady rozhodně nestalo. A pokud vám recenze připomíná jinou recenzi, anebo se tam opakují věci (třeba závorky), tak je to proto, protože… co asi.