Existuje několik (málo) skupin, které nejenže jsou rozpoznatelné po pár tónech, ale mají i svůj osobitý styl (neměnný dle poslední módy) a výdrž nepodlehnout všemu, co je pro danou dobu módní a „in“. A pokud ještě drží laťku své tvorby řádně vysoko, je všechno tak, jak má být. Jistě mi dá čtenář za pravdu, když prohlásím, že do této společnosti patří i MDB. No a rovnou také prozradím, že posledním výtvorem tito Angličané pověstnou laťku rozhodně nesnížili. Ba co víc… lecjaký konkurent nevěřícně hledí daleko nad sebe, kroutí hlavou a skokani z kvalifikace odchází s brekem a beznadějí v očích.

Zdržím se všech klišé popisujících jejich tvorbu. MDB zkrátka pokračují v sebou nastoleném trendu průzkumu lidské deprese. A i když je to jejich „tradiční“ výtvor, čili se nekoná závan něčeho nového či neotřelého, sálá z něho grácie a nonšalance anglického gentlemana. Hudba naprosto samozřejmě plyne a vcucne posluchače do víru tónů, jemných (i když vlastně i těžkých) melodií a přemýšlivých nálad. Čas od času vystřídá tuto polohu hutná kytarová práce, ale vše se děje naprosto kontinuálně a nenásilně. Zapomeňte na slovo nuda!

V porovnání s předcházejícími alby čím dál více ubývá drsného vokálu. Aaron nejenže (již tradičně) vypráví, naléhá a deklamuje, ale i melodickým čistým zpěvem náramně doplňuje ostatní nástroje. Tím je skládačka kompletní a celkový dojem z ní je prostě mňam, mňam. Od minulé desky došlo k několika de facto nevýznamným změnám/posunům. Jedním z nich je ostřejší nebo chcete-li průzračnější zvuk, hlavně kytar. Basa zní o něco víc „napruženěji“. Daleko větší zastoupení čistého vokálu jsem již nastínil výše. Nevím, jestli to je můj špatný závěr, ale celkově se mi zdá, že jsou skladby tak nějak veselejší (nebrat doslova), dynamičtější, možná i trochu rychlejší (?). Klávesy jsou více než obvykle upozaděny a tvoří tak emocionální složku, na které vynikají kytarovo-vokální melodie. Všechny kompozice s přehledem překonávají stopáž 5ti minut (výjimkou nejsou osmi až devítiminutové kousky) a přesto v nich nenajdete vatu. Vše má myšlenku a skladby tím získávají plynulost, která nechává zapomenout na ubíhající čas.

A na závěr pár tipů. Jasným hitem (alespoň pro mě) je druhý song, (bez vršení mrzkých popisných slov) prostě paráda! Nádherná je také balada nesoucí název Thy Raven Wings, což je posmutnělá záležitost v dur-ovém hávu. Poslední skladba je jako stvořená pro živou prezentaci, houpavý začátek nepochybně rozpohybuje i invalidní vozík. Ovšem poslech celého alba je velmi příjemným zážitkem. Rozhodně doporučuju.

Tak já to vidím jinak. Nevěsta se sice nehne ani o píď z nastoleného směru udaného na The Dreadful Hours, ale působí čím dál vyčpělejším dojmem, především pro absenci jakéhokoliv překvapení. Hlavní příčinu lze vidět v „odatmosféričtění“ veškerého nového materiálu - prim hrají kytary a naříkánky pana Aarona. Výraznější vykreslení bolesti chybí, Nevěsta již neumírá, strach ze smrti a dalších transcendentních věcí se ztrácí se smířenější vyzněním celé novinky, která tak bohužel ztrácí generální princip tvorby MDB a tím je posluchače přinutit se zastavit v čase a do dna vypít kalich moudrosti skrz nekončící utrpení. I přes neoddiskutovatelnou kvalitu (sledujte hodnocení!) se tato deska zdá být nejslabších počinem Angličanů vůbec.