Přesně nevím, co by měl člověk o takové nahrávce někomu jinému vykládat, nicméně už jsem se do toho pustil. Vemte si, že Epitaph je vlastně teprve druhý pokus Muhammeda Suicmeze uvést náročnější posluchače v úžas. Už onehdá, při prvním poslechu debutu, se dalo těžko uvěřit skutečnosti odvedeného výkonu, se vším tím krkolomným mazlením se se strunami, tehdy jednočlenného projektu. Bicí byly tenkrát naprogramované takovým způsobem, až se zdálo, že snad ani neexistuje člověk, který by to zahrál. Zrak Vám ovšem vytře současný bubeník kapely. “Šílený turek” se totiž obklopil třemi chlapíky, aby na tu makačku nebyl sám. Mimochodem, četl jsem recenzi, ve které zpochybnili kvalitu alba a vyjádřili se ve smyslu zbytečné techničnosti, aplikované na úkor kompoziční stránky. To je podle mě blbost, ale na druhou stranu se nedivím, že někomu to hlava nebere, ať se snaží sebevíc. Dokonalý zážitekk umocňuje krystalicky čistý zvuk, kde slyšíte každý úder, včetně dechberoucí kytarové práce. Není co dodat. Zapálení fandové kvalitního extrému si určitě tuhle pecku nenechají ujít. A nevypalujte tenhle skvost, byl by to hřích.

Necrophagist je banda (nebo spíš maxi Muf), kteréžto druhé cédé bylo velmi převélmi (asi jako skoro každé tady v této sekci popsané) v očekávání! A? Zpočátku jsem z Epitaph chcal krev, i když ihned nad prvními tóny bylo jasné, že nepůjde o takovou brutal masírku jako na Onset the Putrefaction. Ale.. chjo.. časem mé nadšení upadlo na nižší úroveň, kterou zase zpětně nabylo a naopak ještě poporostlo. A? Ona to totiž taková brutal masírka je o5! A snad ještě větší!!! Určitě!

Ten úbytek nadšení byl samozřejmě způsoben změnami, které se v notičkách Necrophagist udály. Epitaph již není ve stylu maximálně technického snad BDM jako předchůdce, ale dostala se řada na melodiku více směřující do klasiky a heavy; někteří by nejspíš uvedli do teploty, a ono by tomu tak jakoby i bylo, ale po více posleších a rozboru jednotlivostí na stříbřité placičce zaznamenaných Vám je jasné, že toto fakt teplý není. Ano, je pravda, že kdyby Mufi některé z riffů a nedejbože jeho sólových flažoletových eskapád přeprezentoval do klasické kytary a ve fraku vystoupil kdesi v komornějším prostředí než před hlavami třepajícími metlos, možná by mu i mistr Brabec pogratuloval a poděkoval za zajímavý zážitek, ale teplota? To opravdu ne, s tím běžte za Mildou..

Ovšem všemu je jinak a z kapely kdysi čítající pouze jednoho Mufa se stala ‘live‘ působící sebranka, která po několika přetřesích zaznamenala i toto přeúctyhodné zmagořile rytmicky a riffově přetechnizo-vané nasypané cédé, z kterého si drásám tělo do ruda a výskám „juch, juch!“ Ta neuvěřitelná tempa a rytmické převraty jen v jednotlivých motivech, dechberoucí změny v riffáži, nepochopitelný zvuk všeho, souhra jednotlivých nástrojů rytmických i strunných… zkrátka šílené. A mám-li být za cokolipicha, mohl bych uvést snad jediný menší mínus, což by se dalo přičíst těžší oddělitelnosti skladeb. Ale zamyslete se, nepatříte-li k dřevním fans jakékoli kapely, rozeznáte její všechny jednotlivé kousky? Ne!

A proto.. toto cd si prostě musíte buď zamilovat anebo oblíbit! Ehm, pokud tedy jste fanouškem něčeho, co by se v hudebním měřítku dalo označit za Need for Speed či F1.

8 / 32:56