Pět let se čekalo na novou desku Neurosis. Na desku kapely, která stojí u kořenů i kmene stylu, kterému lze říkat třeba post-metal. Během pauzy se však na Neurosis zdaleka nezapomnělo. Několik tour, sólové desky Steve von Tilla a Scotta Kellyho, jejich vzájemná kooperace s Winem při tributu nestorovi amerického folku Townesi van Zandtovi (který je dle mého mimochodem hudebně lepší než van Zandtova původní tvorba, což dokazuje mimo jiné to, že na van Zandta je často nahlíženo spíše jako na symbol a primárně jsou oceňovány především texty). Spolupráce Kellyho s Winem začala už u Shrinebuilder, který byl často nazýván all-star bandem. Činil se i mozek A Storm Of Light Josh Graham, jenž vydal novou desku (která je dle mého mimochodem lepší než předchozí dvě).

Diskuse o tom, jak moc byli pro definování svého přístupu pro Neurosis důležití Godflesh a posléze Isis nebo jestli Cult Of Luna svými opusy Američany překonali, jsou bezpředmětné. Za pět let přestávky snad ani nenastala chvíle, kdy by se na Neurosis zapomnělo, což mimo jiné svědčí o neotřesitelné žánrové pozici. Kapel, které nejen jsou základním kamenem hudební odnože, ale velmi výrazně ovlivňují i skupiny napříč žánry, zase tolik není. Honor Found in Decay byla, jako několik posledních desek, výrazně anticipována a fanoušci si snad ani nepřipouštěli, že by Neurosis mohli jakýmkoli výraznějším způsobem selhat. A jak to tedy vše dopadlo?

Několik prvních poslechů výraznější nápovědu nepřinese. Deska není jasně čitelná a v porovnání s alby, která vyšla v letech 2001 a 2004, je výrazně nepřístupnější. Skladba nevede už přímo od bodu A do bodu B, ale nebojí se ve vývoji skladby vrátit. Dočkáme se však již klasického utišení bouře ve středu skladby, aby ta opět mohla propuknout v závěru. Jen zbraně zůstávají stále stejné – nakonec tam, kde očekáváte tvrdší pasáž, přijde, jen může být někdy jiná či nečekanější než jindy. Velká část desky se (pro někoho poněkud překvapivě) odehrává ve středním tempu, přičemž to s časovým odstupem nehodnotím příliš kladně. Občas riffům chybí větší zvířeckost či pokroucenost, občas by naopak neškodilo šlápnout na pedál. Rychlejší a výbušnější momenty (začátek We All Rage in Gold nebo úžasná závěrečná smršť At the Well „In a shadow world“) patří k nejlepším na desce. Občas střednědobé či pomalé pasáže zkrátka nejsou tak silné, jak by být mohly. Je to problémem například rozvleklé All is Found in Time, která svůj potenciál, který perfektně odkryje v závěru, nakonec nenaplňuje.

Úvodní dva songy považuji na desce za jedny z nejlepších a We All Rage je velmi dobrým otvírákem – sevřená, energická skladba, která si zachovává výrazný rukopis a poprvé si na něm uvědomíte jednu z největších změn na albu – bezprecedentní prostor pro klávesy Noaha Landise. Druhá At the Well, vůbec nejlepší píseň na albu, začíná, jako by vypadla z Tillovy sólovky. To je další poměrně zajímavou změnou, jelikož ovlivnění sólovou tvorbou je i na několika dalších místech. Naopak závěr upomíná na jeden z nejlepších válců Neurosis – nepřekonatelnou Locust Star. Třetí My Heart for Deliverance je velmi hutnou záležitostí, a to nejen kvůli tomu, že trvá téměř dvanáct minut. Její závěr je ale velmi, velmi zajímavý. Nedovedu se nicméně zbavit pocitu, že je celý song možná až zbytečně natahován. Bleeding the Pigs je výrazně von Tillovou záležitostí, a to jak reminiscencí na sólovou tvorbu a Harvestmana, tak jeho vokálem. Závěr jinak poměrně nevýraznou a klidnou píseň posune jinam, v rámci tvorby se jedná kapely o poměrně klasickou písňovou stavbu. Dovolím si však upozornit na bicí a jedenkrát se při poslechu věnujte čistě jen jim. Casting of the Ages je smutnou, klidnější výpovědí, která jde také přes desetiminutovou hranici, a i přes její nespornou kvalitu by jí možná neškodilo opět lehce zkrátit. All is Found… in Time, o které již byla řeč, zaujme především bicími a svou experimentálnější formou, hluboko do minulosti ji vrací vokály a je, ve shodě s názvem, i návratem k prvotní tvorbě. Závěrečná Raise the Dawn je výborným ukončením desky – vyvolává tíživou atmosféru, kterou buduje pomocí výborného řezavého riffu. A klávesový podkres? A závěr songu? Palec hore.

Honor Found in Decay krom několika zajímavých změn či posunů nabízí i jiný zpěv, než na jaký jsou fanoušci zvyklí. Jakoby hlas Kellyho už neměl tolik potřebnou sílu, Kelly vše nicméně dohání svou urputností. Větší prostor než na Given to the Rising dostávají syntetizátory a klávesy. Bicí jsou v porovnání s minulým počinem mnohem zajímavější. Nedokážu to přesně popsat, ale kolikrát mě vyloženě překvapilo, co Jason Roedeer hraje v pasážích, které by k tomu ani nevybízely, jeho styl je daleko víc perkusivní a tribálnější. Zvukově je deska klasicky naprosto v pořádku, tady nemám co vytknout – nejedná se o nic přečištěného či naopak nečitelného.

Celkově se sice nemohu zbavit dojmu, že některé motivy jsou až přespříliš natahovány či jim chybí výrazněji přidaná hodnota, vše potlačujícím negativem to však není. Možná přílišná délka jednotlivých písní či nechuť v některých pasážích více přitlačit na pilu, jako například činí na konci At the Well, nekatapultuje desku k nejzářivějším hvězdám žánru jako A Sun that Never Sets nebo Through Silver in Blood, na druhou stranu Neurosis vytvořili důstojnou a dobrou desku, která rozhodně není zklamáním. S postupem času jsem přesvědčen, že své místo v posluchačově sbírce jednoznačně najde.