Je mi jasný, že jste tuhle recenzi očekávali už minimálně před měsícem, proč jsem teda psaní odkládal? Odpověď je nabíledni, osobně řadím Nile do absolutní špičky a je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel, a po prvním poslechu jsem byl dost zklamanej a desku jsem nechal několik týdnů ležet.

Pro začátek si připomeňme, co dělá Nile jedinečnou a skvělou kapelou. Originální témata a samply starověkého Egypta a Středomoří (celkově všech zemí, plnejch sandálů a gyrosu), naprosto pohlcující atmosféra skloublená s brutalitou. Slovem atmosféra myslím temnota, opravdu hutná temnota, žádné teplouškovství. Dále pak výborní kytaristé a (ne)lidská sypací mašinka.

Hned první song Kafir! začíná fantastickým brutálním riffem (dost možná nejlepším na albu), ale když se dozvím, že Aláh je věčný a že není jiného Boha, trochu se mi zkřiví pysk. A když se přes postupy velice dobře známé z předchozí tvorby (střídání rytmů, sugestivní opakování textu) dostaneme na konec songu, a když se opět rozjede brutální riff z úvodu a já začínám být zase spokojenej, tak najednou.. co to má..?! Zasrat song 'zpěvem' znásilňovanýho imáma na minaretu, to si u mě nemůžou dovolit ani Nile! Tohle že je ta vrcholná vyspělost, o který se tradičně před vydáním mluvilo? Modernější zpracování starejch postupů a do toho teplej Arab a vybrnkávačka, kterou bych za temnou rozhodně neoznačil? Nasrání (a chuť na kebab) se mě drželo celej první poslech, takže jsem musel dát pár týdnů oddech a vrátit se k desce až později.

Co mě tedy zklamalo? Úbytek temnoty, jednoznačně. Úbytek pomalých epických pasáží s chorobným mrtvolným chropěním a přesunutí atmosférických vybrnkávaček do vyšších poloh. Konkrétně se to dá demonstrovat třeba na srovnání titulního songu Those Whom the Gods Detest a geniálního opusu Unas Slayer of the Gods. Sanders celkově trochu přiteplil, první sólovka byla temnější, meditativnější, u tý druhý už vidím jen ženu a svíčky. Stejně tak u Nile, přibylo melodií, sólíček i když riffově si snaží držet brutalitu. Naprostá temnota jako v podobě songu I Whisper in the Ear of the Dead se na tomto albu nikde nenachází. Stejně tak hymnické pasáže už nejsou tak přesvědčivé jako například Die Rache Krieg Lied der Assyriche - nebojím se hněvu strašného Nergala, místo toho vidím (jak řekl Střap) kleopatří pochody: Yezd Desert Ghul Ritual in the Abandoned Towers of Silence ~ kde je smrt, zkáza, válka, mor a vyhlazení? Vidím zlatý sochy, rozkvetlou oázu a faraonovy otrokyně koupající se v oleji.. Nic proti tomuto přístupu samotnému - líbí se mi obě sólovky Karla Sanderse, ale (hlavně ta druhá) jako odpočinkovka, ponejvíc vhodná k souloži při svíčkách. Kdežto od Nile chci tmu, smrtící sílu, bolest prokletých válečníků pohřbených pod nekonečným oceánem písku..

Proč se pořád ohlížím do minulosti a porovnávám dílo se staršími songy? Na aktuální desce jsou sice Nile kytarovější, melodičtější, vypilovali střídání temp a rytmů a opět je podporuje výborný sypec, ale pořád jsou to ty stejné stupnice, postupy a triky, které na nás zkouší už dvacátým rokem.. Opět je to typický hutný basový zvuk kytar, ale ty dobré nápady jsem už od pánů někde slyšel, jen jim dali nový kabát. Pro mě je na desce i přebytek sypání, všichni už dávno víme, že Gerge Kollias umí, tak by místama nemusel diktovat tak zprudka. Už minule si zasypal až až. A zajímalo by mě, jak zní škopky z originálu, na tý ‘god damn mp3‘ zní trochu uměle a nevím, jestli za to může Erik Rutan, kterej měl jejich produkci na starost, nebo jen ten formát. Ostatní produkce a mix Neil Kernon (Cannibal Corpse, Spiral Architect), takže i z digitálu kříšťál. Booklet Michal 'Xaay' Loranc, kterej spolupracoval s Karlem Sandersem už na sólovce. Sice nic originálního, ale hezký to je.

Celkové resumé zní: Nefanouška deska rozhodně neurazí, Nile jsou výborní muzikanti a ani Those Whom The Gods Detest není vyloženě nepovedená - a není zdaleka tak vatová jako třeba nový Hypocrisy, ale jelikož moc dobře znám veškerou předchozí tvorbu, moje hodnocení se zastavuje na 6.5.
 
PS: Tipuju, že Nile jsou teď Those Whom the Střap Detest :))
PS2: Nejdůležitější věcí, kterou jsem si odnesl je, že kebab se píše správně kebap :)
PS3: Jak zní škopky z originálu, prosím vás?
PSP: Jedete/byl na nich někdo v Polsku nebo Německu, když se nám tak elegantním obloukem vyhnuli?

Tentokrát rychle a stručně...především si nemyslím, že by Nile byli kdy čert ví jak temní. Temnotu si představuji tak nějak jako u Ulcerate, Portal. Nile jsou především atmosféričtí (to se s temnotou nevylučuje, ano, vím), tématika východu a samply s tím spojené jen tuto atmosféru umocňují. Novinku beru hlavně v kontrastu s předchozí Ithyphalic, která dle mého soudu byla tak nějak nedodělaná, mdlá, šedá. NILE i přesto platí za extratřídu v death metalu a na novince to potvrzují.

Opět se nám dostává notné dávky brutality, skvělých sól a neutuchající bubenické mašinérie. Působivých riffů je tam víc než dost, ať už zminěný začátek uvodní Kafir!, který je navíc doplněn sympatickým melodickým popěvkem ke konci skladby, nebo následující Hittite Dung Incantation, ve které navíc řev malomocných a pronásledovaných tam někde v pozadí je dost působivý. NILE opět vypráví příběh dálného východu a "uctívání" Alláha bych neviděl na nějakou propagandu - jen součást příběhu. Pokračujem dál titulní Those Whom the Gods Detest, ta se nese v brutální rychlosti a NILE zde opět aplikují v hojné míře objevený prvek – melodičnost. A ono to funguje, ty arabské prozpěvy, které pak spadají do brutální smršti, jsou velmi působivé a nedají oddechnout, přesně tak jak to máme u NILE rádi. Střední tempa? Páta 4th Arra of Dagon je tu pro vás, víc jich ani nepotřebuji, protože NILE je pro mě synonymum pro neskutečnou rychlost, brutalitu, a když máte v kapele někoho jako je Kollias, tak se diktovat prostě musí. A tak by se dalo pokračovat dál.

NILE si nadále drží svůj zajetý standard v projevu, mluvím hlavně o způsobu frázování a intonaci hlasu, který dá jasně rozpoznat, že se jedná o NILE. K tomu přičtěte vysoký hráčský standard všech zúčastněných v této sebrance a máte deathmetalové dílo, které spousty mladým žánrovým kapelám utíká o míle dopředu. S kolegou Sudem se asi shodneme, že Annihilation of the Wicked je u NILE nej deska, kterou už nepřekonají, na čem se ale neshodneme, je hodnocení novinky. Pro mě příjemné překvapení zaručujících 8.5.

Naprostý souhlas se Sudem, jen budu mnohem mírnější. Trošku mám pocit, že Nile tak nějak albem Annihilation of the Wicked dosáhli „podruhé“ maxima a svůj k dokonalosti již dotažený styl ještě rozvinuli. Vytesali jím tak podkladové stavební kameny pro další desky, což předchozí Ithyphalic i novinka potvrzují - pokud tedy před poslechem Those Whom the Gods Detest uděláme srovnávací kolečko.

Annihilation.. (nejen hymna samotná) je všemocná. Silně kytarová a plná mocných nápěvů, ale stále nariffovaná, rytmicky i tempy rozličná a co do motivů ujídala i z nenilovských končin. Ithyphalic se zas hodil do frčící Nile-pohody, jen se kytarově zahustil, přibylo pomalých pasáží, melodie rozplizly a více se vsadilo na starokulturní znění. K tomu ztechničtěly vyhrávky, album má i koncepčnější (přímě řečeno unylejší) vyznění a díky Kolliasovi album i zrychlilo. Ohlasy byly oprávněně kritičtější, jelikož tahle deska toho až tolik nenabídla a vy sami si říkáte, že toto jste u Nile už slyšeli. Ale upřímně, takto to už u Nile a podobných žánru stěžejních kapel asi ani jinak nejde. Však když si kapela „vymyslí“ styl, je snad ještě více pod drobnohledem a fanoušci i kritika mají kolikrát až zbytečná očekávání, než aby si album prostě jen užili… a srovnává se.

A novinka? Je všem asi jasné, že pro kapelu musí být obtížné na šestém albu přijít s něčím, co vás posadí na zadnici, a tak je dobré k novému albu přistupovat stejně jako třeba k Iron Maiden. Ano, novinka už jede v „zajetých“ kolejích, ale neřekl bych, že by byla konzervativní a tak sterilní jako Ityfalus. Pestrostí se víc blíží Annihilation.. a taky si říkám, že oproti Ithyphalic má zas výraz. Písně nabyly na stopáži, odehrává se toho v nich více, jsou celkově rozmanitější, nariffovanější i hymničtější – nejen díky zpěvům. Ubylo pomalých kousků a částečně jsou zpět ony kytarové nápěvy, v melodiích je deska zapamatovatelnější a snad i líbivější, opravdu mnohem kytarovější a neurvalejší. A Kollias? Pche!

Nile na Those Whom.. zas trošku povytáhli nožky z písku a všichni fanoušci se dočkají všeho, co od Nile ve vysokém – i zvukovém – (nad)standardu očekávají včetně těch nejchorobnějších vokálů (úvodní Kafir!), které se mi zpracováním tentokrát líbí hodně. A ano, sice méně atmosféry-temnoty, ale o to více hudby.