Tak dlouho francouzští techničtí mágové Novelists teasovali všechny posluchače vydáváním jednotlivých (mimochodem skvělých) singlů, až se konečně sebrali a nahráli to fans dlouho vymodlené dlouhohrající album s lakonickým názvem Souvenirs, které, jak jinak, pochází rovněž z jednoho z předem vydaných singlů. Takže Souvenirs je vlastně taková kolekce snah, jež se kolem kapely kontinuálně udály od samotného založení v roce 2013. A ačkoliv ne všechny tracky tak byly složeny pro účely dlouhohrající nahrávky úplně nově, výsledek je o to našlapanější.

Celá mozaika začíná úvodními tóny Inanimate, rytmicky našlapaným krátkým úvodem, který notně podladěné kytary staví do poloh melodičtějšího post-hardcoru a dělá to skvěle. Právě houpavé rytmy jsou v podstatě ideální koncertní záležitostí a skvěle ozvláštní již notně co do originality zkomírající žánr. Novelists bych vůbec nazval jako kapelu, která se přímo vyžívá v moderním math/metalcoru - jsou dostatečně techničtí, ale zároveň si plnými hrstmi berou inspirace od emíčkových kapel a výsledný mix je paradoxně docela hodně svěží.

Celý výkon formace pak stojí a padá na vskutku neskutečných instrumentálních výkonech konzervatoristy Florestana Duranda, jehož originální riffy a leady jsou velmi přitažlivou záležitostí a troufám si tvrdit, že většina z nás poslouchá Novelists právě kvůli kouzlíčkům Florestana. Zbytek formace samozřejmě nikterak nezaostává, byť bicí bráchy Amaela Duranda nejsou nijak zvlášť technické a spíše bych je označil jako komorní. Ono to dává smysl, protože Novelists se kromě natlakovaných ataků ve slokách občas nebojí i trochu zvolnit a představit trošku vyklidněnější pasáže (začátek třetí Gravity, celá polobalada 5:12 s hostujícími Plinim a Lotty Buchholz, kde se pěvec Matt Gelsomino vyřádil dokonale), místy směřující až do kosmického sádla másla žánru.

Síla Novelists tkví ovšem jinde a z celé desky si posluchač odnáší velice pozitivní pocit. K němu napomáhá výborná skákavá singlovka Antares, přemýšlivá Black Lights, jež jakoby vypadla z lidských úvah ve 3 ráno, navazující božárna Voyager s klasickými polyrytmickými parádičkami, kytarovými vychytávkami a kulovitým ústředním riffem, jenž je jednoduše skvělý. Pro mne rozhodně jedna z dosavadních nejsilnějších skladeb kapely, zcela bez debat. Trošku slabší Muchos Touché střídá rovněž výborná Echoes s chytlavými refrény a výjezdy/sjezdy trylkujících kytar, včetně báječného bridge/sóla. Nápadist. To je slovo, které bych ve spojitosti s kapelou použil určitě.

Také závěr alba je tentokrát nebývale silný - euforická The Lichtenberg Figure je vystřídána Souvenirs s dokonalým chill intrem a neméně kvalitními melodiemi, včetně opět chytlavého refrénu. Jednoduše hit jako prase a po zásluze eponymní titul celého alba. Spojení melodiky hardcoru a techničnosti moderního metalu zde dosahuje výšin a kvalita je skutečně zaručena.

A já v podstatě nemám, co kritizovat. Jasně, pro účely LP napsané skladby jsou trošku slabší, než vybrané starší singly, ovšem v případě Novelists už se v tom stejně člověk začíná trochu ztrácet. Důležité je jedno - Souvenirs je kolekce skladeb, která ukazuje neskutečný talent mladých Frantíků a já se jen těším, s čím přijdou příště. Album totiž rozhodně patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám uplynulých let a něco mi říká, že jinak to v nejbližší době nebude.