Datum vydání: 7. únor 2025
Vydali: Nuclear Blast Records
Žánr: technical death metal

Jak se v hudebním průmyslu postavit ke krádeži cizího díla a užití něčího vlastnictví? Právě proto se mi o téhle desce nejdřív vůbec nechtělo psát a jakkoliv Kummererovy aktivity aktuálně podporovat.

Máme tu však i fanoušky, kteří se o dění okolo tolik nezajímají. A i ti mají s ohledem na vydání a blížící se turné právo volby, proto celá problematika okolo nové desky A Sonication v recenzi také zaznívá. Obzvlášť v situaci, kdy se Steffen Kummerer k ničemu nevyjadřuje, byť se dá očekávat, že kapelu bude chtít udržet naživu za každou cenu.

Produkce a zvuk

Stejně jako včerejší recenze nové desky Dream Theater, v pátek vyšla i sedmá deska německých techniků Obscura. Jestli něco bylo pro jejich alba poplatná, byl to vždy skvělý, často dynamický zvuk. Co se týče novinky, tady se přihodilo něco jako v minulosti Nevermore u alba Enemies of Reality. Deska zní jak nedodělek, jak nějaká předprodukční verze. Nemohu říci, že nástrojům není rozumět. Kytary jsou dobré a obzvlášť heboučká basa laská po celou dobu, ale zvuk především vlivem totálně zprzněných, postprodukčně divně digitalizovaných bicích slepuje, místy zahuhlává, příliš mlaská a v činelech syčí. Nechápu, co tuto změnu v produkčním přístupu a mixu zapříčinilo, ale tohle není ta Obscura.

Ani tentokrát desku neprodukoval, nenahrával a nemíchal Viktor Santura, ale opět Fredrik Nordström, jak tomu bylo v případě předchozího, švédsky melodického alba A Valediction. A tentokrát mu sekundoval i sám principál Steffen Kummerer, že by zde nastala chyba? Ať tak či tak, tohle se v případě, kdy jsou v sestavě opět výborní muzikanti - Robin Zielhorst basa (Crown Compass, ex-Exivious/Cynic ad.), James Stewart bicí (Decapitated, live Belphegor, ex-Vader ad.) a Kevin Olasz kytara (Deadborn, ex-Jack Slater ad.) - nedá odpouštět.

Posluchač je kvůli zvuku v podstatě ochuzen o většinu detailů hry Jamese Stewarta (zkuste si s tímhle zvukem v prostředku Stardust užít třeba tu rytmickou figuru), a když vystoupí vyhrávka nebo sólo, musíte slechy nejednou napínat, co přesně se okolo děje. Produkce nejenže absolutně neodpovídá aktuální hudební situaci v kapele, ale ani historicky tomu, jak Obscura zněla. Tady deska úplně propadá.
 

A Stolefication, a Plagiarisation… Robscura

Druhou věcí na A Sonication je kontroverze okolo původnosti materiálu a Kummererova etika. Rozporuplnost o vlastnictví na desce zaznamenaných nápadů v médiích a na sociálních sítích propíraná bývalými členy kapely (dokázaná např. videem bývalého basáka Alexe Webera - Evilyn, Exist, Malignancy, Revocation ad. - v případě singlu Evenfall, který je navíc nejvýraznějším motivem na desce), kdy hlavní mozek Steffen použil jejich riffy, aranže, či rovnou celé kusy skladeb. Sám beru, že co je už v kapele, to v ní i zůstává, ale pokud hrajete s muzikanty, kteří se živí (třeba jen částečně) hudbou a máte s nimi písemnou dohodu, že tyto nápady v ní nebudou použity, není třeba dál diskutovat. Jejich dílo je jejich, navíc písemně stvrzeno.

Co k tomu Steffena vedlo? Nabízí se vysvětlení, že ho pověst předchází a už nemá kde muzikanty brát, a tak sám neměl před blížícím se termínem nahrávání dost materiálu. Taky ho asi tlačila smlouva s labelem, takže prostě musel desku uspěchaně dodělat kvůli propagaci a vydání ještě před turné, které už je nasmlouvané, což by s sebou neslo penalizace (o ostudě nemluvě), takže vzal prostě všechno, co se v kapele za poslední roky (a i v minulých letech) vyskytlo a porušil vše, na čem se s několika posledními ex-členy dohodli. A ti teď, protože materiál mají už použit, či to tak plánovali, v jiných projektech (příklad Christian Muenzner), vyprali tzv. špinavé prádlo.

Jenže se nakonec ukazuje, že nejde pouze o aktuální problém, ono vše sahá minimálně do roku 2015 k albu Akróasis, kdy ještě v době míchání vyhodil z kapely Toma Fountainheada, který se na albu podílel, a kterého se i historicky snažil vymazat ze všech kreditů, kdy doteď aktivně blokuje jeho playthrough videa k písním/sólům z tohoto alba. Ale můžeme jít ještě dál do doby, kdy kapelu opustil Hannes Grossmann, který si pak radši sám všechny nápady pro Obscuru vydal jako své album The Radial Covenant.

Zdá se, že tady máme narcistní problém velikášské osobnosti a ega Steffena, což pak také odpovídá v podstatě neustálým změnám sestavy kapely, z níž členové odcházejí nebo jsou vyhozeni pro tvůrčí a další neshody, kdy několik z nich ve shodě uvedlo, že Kummererovo ‘drama queen chování‘ a neustálý kontroling se nedá vystát. Každý nový člen kapely je prostě už potenciálně budoucí ex.

A Sonication

Ale vraťme se k novému albu A Sonication. Nejen zvuk, ale ani hudba tu úplně neodpovídá kapele, kterou už leta známe a obdivujeme. Nechci říct, že by deska byla hudebně špatná. Ona je v podstatě na to, jak Obscura vždy zněla, jen velmi jednoduchá a až povrchní, dost recykluje – valná část zní jako odvozeniny nápadů ze Sermon of the Seven Suns či Ten Sepiroth – a především album drží ve statickém, thrashově rubacím a neměnícím se tempu, které v závěru i heavíkovsky zakvapí.

Většina písní toho pro jasné struktury a zbavení bývalé kompoziční rafinovanosti, na níž se ve finále možná nestihl (nebo nemohl) pořádně podílet nikdo další, nenabízí příliš ke zkoumání. Jde totiž o docela přímé písničky s často jasnou melodií, jež jsou riffově lazené do technického hávu, ale bohužel využívají neustále opakující se schéma, takže riffy jsou si sakra podobné; mix techniky v melodii je největším pojítkem s A Valediction, kdy Evenfall a předposlední věc The Sun Eater zní dokonce jak nová tvorba Hypocrisy.

Tomu odpovídá i rytmika. Ta skladby primárně úderně a neúprosně rovně táhne dopředu. To ale nedávám výhradně za vinu Stewartovi, ony jsou prostě ty riffy takto napsané a písně navíc i směřují k mainstream publiku, viz titulní skladba, kde zaslechnete i tappping jak ze Symbolic. Ano, má to energii, ale v šesti písních z osmi se tento princip zajídá a s přivřením očí tři fajn skladby (Silver Linings, zběsilá The Prolonging a instrumentálka Beyond the Seventh Sun) desku neudělají - navíc nikdo neví, čí ty nápady původně jsou. K A Sonication totiž zatím nejsou co do autorství žádné kredity a bližší informace, jak to bylo u alb předchozích zvykem. Možná to tak ale i zůstane.

Progresivní hudba má překvapovat, hledat řešení, zkoušet věci jinak. Přemýšlet, posouvat, inovovat. To Obscura dosud dělala. Průběh písní na A Sonication ale někdy dokonce odhadnete, takže přívlastek progresivní tu je nadbytečný, stačí technický a melodický. S ohledem na slušně řečeno neideální zvuk se obávám, že deska i bez její kontroverznosti prosviští ušima posluchačů bez většího zásahu. A to říkám i přes to, jak mě předchozí A Valediction, kterou Steffen chtěl otevřít novou kapitolu, příliš neoslovila. Na stranu druhou, A Sonication je zas deathmetalovější a hudebně mi i přes zjednodušení sedí a baví o dost víc. V evoluci kapely je to však ne velký, ale ohromný krok zpět navíc devalvovaný shitty produkcí a mixem.

Na A Sonication prostě skladbám chybí komplexnější struktury, které v minulosti obstarávali bývalí členové, a v podstatě jakékoli překvapení: rytmické, kompoziční i melodické, a to včetně sól a vlezle hřejivých vyhrávek, kterých tu fakt není málo a které jakoby vypadly z druhé Kummererovy kapely Thulcandra. Ani bych se nedivil, že i odtud odčerpal část materiálu, aby včas naplnil obsah nové desky. Na A Sonication už vše zkrátka bylo slyšeno. Nechci nutně napsat lépe, ale zajímavěji určitě, nikdy však AI genericky. A to je na album Obscury, kde byly vždy naplněny vysoké standardy, žalostně málo.
 

Počátek konce?

Když sečtu vše kolem a kolem, vracím se zpět k tomu, co jsem psal v dřívějších recenzích. Steffen se vždy obklopí šikovnými muzikanty, s nimi jedno období Obscura funguje, pak se sestava obmění a tím se proměňuje a posunuje i hudba a tvář kapely, aniž by on sám na tom měl větší podíl - respektive je pouze sítem, co do kapely nechá vpustit.

Pokud vše nevysvětlí, kdo s ním s touto reputací bude nadále chtít hrát, natož tvořit? Hodně by mě také zajímal názor aktuálních členů, ale vlastně bych se ani nedivil, kdyby někdo z nich před samotným turné, jak tomu bylo už u minulé desky nebo loni v případě zrušeného turné As I Lay Dying, kapelu opustil. Přece jen jde o skvělé a uznávané muzikanty, kteří se mezi sebou znají a pro které ctění vlastní tvorby bude vším.