Obscura jsou roboti. Před dvěma a půl lety jsem zde psal o třetí desce Akróasis a němečtí wizzards už na stůl předložili další porci. Sestava obměnila sólového kytaristu a na místo Fountainheada - hned po nahrání Akróasis - nastoupil Rafael Trujillo, který třeba hostoval na zimním tour extrémních jazzman(metalist)ů Panzerballett jako třetí kytarista, v jejichž sestavě je napevno ukotven i bicman Sebastian Lanser. Toliko na start, přibližovat zde minulost nebudu jakkoli, tu jsem dostatečně nastínil u předchozího alba.
Hned z úvodu Diluvium naprosto jasně dostáváme najevo, s čím zde budeme mít dočinění. Clandestine Stars oproti předchozímu počinu má přeřazeno o dva rychlostní stupně, co do složitosti jde dál než vše předchozí. A jde vskutku o brilantní skladbu. Nápady jsou myšlenkově svázány, je zde několik aranžerských parádiček a oživení, ale díky zpěvu Steffena furt ona, pro Obscuru příznačná hitovost a dokonce zpěvnost. Jestli něco Obscura jde, tak zasadit do komplikované hudby chytlavost nejen skrze melodie ale i zpěv včetně refrénů.
Ale Diluvium je dost dynamické album, druhá Emergent Evolution je typičtější novodobá Obscura ve středním tempu (napsal ji Steffen) postavená, tak jako Akróasis, na zpěvu (i vokodéru), v níž překvapivě namísto Death leze spíš feeling riffování Cynic. Následná titulní věc z pera nováčků Rafaela a Sebastiana je opět, stejně jako první věc (ale na té se podílel i bezpražcový Linus, takže v ní nechybí basové sólo) famózní. Proměnlivá a složitější, rychlejší, zlejší a s vévodící Rafaelovou kytarou. Steffen zde hlasově sahá dost do hloubek, rytmicky frázuje, uslyšíte kýbordy. Tohle je bez jakékoli výhrady prototyp ukázkového, špičkového prog/tech deathu. Už druhý, a to máme za sebou teprve tři skladby.
Epický úvod otevře Mortification of Dying Sun. Ta je co do zvyku nového skladatelského Steffenova doprovodu opět přemýšlivější, s výraznými kytarovými nápěvy, nicméně oproti jejich ostatním věcem na desce klidnější a atmosféričtější. Výrazné jsou zde basové linky. První vteřiny Ethereal Skies odhalují, komu zde náleží autorství. Jasně, zas Trujillo/Lanser (ale i basáci se z téhle skladby podělají). Architektonicky precizně vystavená skladba (famózní vyhrávky, refrén, smyčce, podkladové klávesy i zpěv) místy si týkající třeba až s muzikou typu Spiral Architect nebo Linear Sphere. Nechápu, kde tihle dva, kteří si evidentně sedli, berou tolik nápadů, neb de facto mají na svědomí polovinu alba s tím, že občas jako třetí v jejich partě byl basmistr Klausenitzer, na kterém skladatelsky dost stálo Akróasis.
Asi jste si už všimli, kolik pozornosti věnuji jednotlivému autorství. Jak jsem už psal v polemice u Akróasis, Kummerer má štěstí v dobré volbě spoluhráčů. Skládajících spoluhráčů! Na nich vývoj kapely stojí, nezamrzá, posunuje se a jde kupředu.
Jak o albu píšu souběžně s poslechem, zmiňuju toto záměrně v moment, kdy přichází Convergence. Steffenova věc. Melodiemi typická Obscura z jeho pera, klidnější a opět založená na zpěvu a jasné struktuře. I na dalších dvou věcech Kummerer makal. Ekpyrosis je ale dílem celé kapely, takže se zde vracíme ke svižnějšímu tempu a proměnlivější struktuře, ale skladba celkově není tak vyskládaná jako ty, kde řádili pouze Rafael/Sebastian, a pak The Seventh Aeon, klasická Kummererova hitovka, ale překvapivě nevycházející z jasné, ízy melodie. Povedená věc. Jen si říkám, nemít Steffen v kapele své kumpány, nebudou desky Obscura vycházet co dva tři roky, ale tak co pět šest.
I na The Conjuration se podílel Steffen, ale v tandemu s Linusem. Jsme zde oproštěni hezkých melodií, skladba je zlověstnějšího charakteru, tak jak je při Linusově zapojení zvykem. Asi nejdeathmetalovější a nejpřímější věc na labu, byť do konceptu Diluvium, i Obscury, zapadá bez problému. Když nepočítám oddechový závěr A Last Farewell, An Epilogue to Infinity album uzavírá. Na to, že ji skládalo trio bez Steffena, docela netypická věc, která ale nezapře ani jednoho ze skladatelů. Zlejší motiv Linuse, kouzelnictví Rafaela, brutální průšlapy Sebastiana. Komplexní virtuozita myslící na posluchače, neupejpající se v onanii a sebeprezentaci.
První poslechy mi Diluvium, což se mi předtím u Obscura nestalo, malinko splývalo. Neuměl jsem skladby jednotlivě uchytit, spíš na mě vyskakovaly jednotlivé dojmy a hodně mi slechy (neúmyslně) těkaly mezi individuálními výkony, které jsou zde brilantní (těžko říct, zda Rafaelova kytara, nebo Sebastianovy bicí, ale nechci křivdit ani bezpražci Linuse), a určitými finesami/momenty (kytarová vyhrávka, basový doprovod, práce s hi-hat, breaky, souhra kopáků s kytarami, picking) pečlivě budovaných písní. Občas je jejich domyšlenost (ty z pera Trujillo/Lanser, tedy Clandestine Stars, Diluvium a Ethereal Skies) až neuvěřitelná, ale to jsou holt studovaní muzikanti, kteří vše rozepíší do posledního detailu. Po více posleších jsem vše vstřebal a beru tyhle úseky jako běžnou součást skladeb, ačkoli mi u nich vnímání stále bystří, neb některé momenty jsou vážně dechberoucí.
A deska jako celek? Skvělá. Překvapivě, nebýt zde Steffenových přímočařejších pohodiček (ten kluk miluje španělku), Diluvium by bylo na poslech pozornému (nechci říct analytickému) posluchači velká porce, ale takových (nás) bude menšina. Tím ale nechci říci, že bych si nedal album jen z produkce Lansera a Trujilla, ale to bych asi vyskočil z kůže. Jediná chybka na kráse tak možná je, že „Steffenovy“ skladby v druhé půlce alba tvoří čtyřblok, při němž Diluvium sundá nohu z plynu. Ale ani tak nemůžu říct, že by ztratilo na atraktivitě.
I když je Obscura na Diluvium mnohem techničtější a komplikovanější než dosud bývalo zvykem, furt je muzika z hlediska kompozice napsána přehledně, protože nikdy nezapomíná na stěžejní motiv, provázané citování uvnitř skladby a zpěvové linky tentokrát i s charakterově hodně povedenými polohami hlasu. Tím z Diluvium vzniká docela nečekaně výbušná a zároveň chytlavá tikající bomba.
Na samotný závěr bych neměl zapomenout zmínit fantastickou produkci od nazvučení nástrojů (bubny zabíjejí) po mix, za čímž jako obvykle stojí V. Santura.
Bravo.
Vložit komentář