Není to tak dávno, co jsme zde s Filipem chválili debut - v té době - nové sestavy německých Obscura. Cosmogenesis ale samozřejmě je album druhé, předcházelo mu nedozrálé Retribution, ale až na něm se Obscura, se dvěma ex-členy Necrophagist (Muenzner – kytara, Grossmannn - bicí), stali skutečnými zástupci tech-deathových brikulí.

U The Farthest Reaches, které tak nějak řadím do podobné hudební škatule, jsem psal, že „Melodicky zaměřené kapely to nemají nikdy jednoduché. A v rámci takového žánru jako death metal obzvlášť. Na jednu stranu je melodičnost bezesporu příjemná a dokáže spoustu šedších míst na albu projasnit, na druhou stranu zde je hranice velmi tenká k tomu, aby se příjemnost přiblížila patosu, sladkobolům, chraňbůh přímo „teploťáctví“ a tam vám pak i sebemenší kudrlinka skřípe v zubech.“ Bez jakýchkoli vysvětlivek říkám, tomuto se Němcům na novém albu podařilo skvěle a šikovně vyhnout, ale každý má tu svou hranici vkusu posunutu jinde. V potaz berte ale i fakt, že od Obscura, na melodii a klasiku (rozumějte: metal s kořeny v heavíku) přísahající kapely, nelze očekávat, že by se těmto melodickým střetům vyhla.

Stačí se ale podívat jen na úvodní věc alba, která sice tak nějak shrnuje vše, co nám doposud Obscura „na debutu“ předvedla (na melodiích vystavěný death metal se členitou kompozicí, kde nechybí rychle hrané pasáže, prstolamé přehmaty, výrazná basa a svižné a ubíhající tempo se skvělým zvukem), ale již zde je možné jemně tušit, že kapela na nás něco chystá, protože prvky, o které se Obscura na Cosmogenesis spíše otírala (především „nervně“ znějící akordy a rozklady - ne vyloženě disonantní, spíše ty libě znějící), používá už zde v úvodu. A k tomu „ten“ vokál a španělka. Následující písně pak vážně odhalují, že kapela se zaměřuje jinam, nedělá jen skladbu za skladbou, více se soustředí na samotné vyznění nápadu a celku, a tak objevuje i další výrazové prostředky. A dokonce takové, že třeba při poslechu Ocean Gateways byste ani nepoznali, že se jedná o tento německý kvartet. Zde totiž Obscura zní jak Morbid Angel v nezapomenutelné Where the Slime Live, jen s vloženou tech-deathovou vsuvkou. (Samozřejmě nadneseně, ale napadne vás to). Celkově se tak dá říci, že nápady, které na debutu tolik nezalézaly pod kůži či ještě rašily, zde Kummererova družina používá hned od první písně a postupem alba se k nim více a více přiklání a staví na nich. Vlastně je na Omnivium využívá v míře osvojené a do celku je začleňuje logicky a tak, že z celku nepřečnívají. Týká se to hlavně podkladových a rytmických kytar, které opravdu znepříjemnily (Velocity) a i přes zachování poznávacích myšlenek (heavíkovitost, melodika) spíše přitvrdily (vynikající instrumentálka A Transcendental Serenade) a nebojí se sáhnout ani hlouběji do smrtkovové studny.

Na jednu stranu se sice dá říci, že Obscura z nahrávky někdy mohou působit až jako hudební inženýři, protože v jejich hudbě je vše (nejen) zvukově až neuvěřitelně srovnáno a dle daných hudebních vzorců a praktik přerovnáno, ale na stranu druhou to naštěstí neznamená, že by muzika byla plně oproštěna o emoce nebo momenty překvapení, které dělají muziku muzikou. Obscura již nemusejí nikomu nic dokazovat a soustředí se na hudbu samotnou a její prezentaci, takže průběhem alba dojdete k mnoha muzikantským parádičkám, které byste na onom místě kolikrát nečekali; Grossmannův cit pro groove a celkovou akcentaci vyzdvihnu (Vortex Omnivium), ale na nádherně „teplý“ tón basy a sóla nezapomenu a vynalézavost kytarového tandemu v proplétání linek taktéž – tady se kytaristé od progresivního death metalu leckdy posunují až k tech-deathovým šílenostem (třeba závěrečná třetina Aevum). No a pokud máte rádi i nějaké to „zpívání“, Obscura na vás tentokrát přichystala více vokodérových linek, poloh a progresivního nadýchnutí.

„Druhé album“ Obscura potvrzuje neslábnoucí formu kapely a nejen po sólové tvorbě Muenznera a Grossmanově DVD vylazuje má vyčkávání na třetí album této sestavy (opustil ji Thesseling) téměř na maximum. Album sice od posluchače může někdy znít lehce odstrčeně, ale Němci přišli s výbornou deskou, která si své místo na poli techniků/progresivistů vydobije. A pokud ne tentokrát, věřím, že příště se to již povede - vlastní tvář se nám z kapely již téměř vyklubala a mně samotnému se Omnivium neoposlouchalo ani za několik uběhlých měsíců.