Konečně se i na našich pejdž(ndžndžn)ích dostáváme k posledním Opeth, jenž, jak každý ví, jsou tou “metalovou částí“ z koncepčního doubleprojektu, jehož dvojka (lépe snad zakončení) má být ryze folkakustického rázu. O tom se přesvědčíme zhruba za tři týdny, takže připravte kešeně, určitě to opět bude zážitek!
Deliverance přináší šest rozsáhlých kompozic na ploše více než jedné hodiny, a ačkoli se jedná o vynikající a strhující materiál, absolutně nevím, co k němu. A vlastně, ještě abych věděl! Opeth se totiž nedají popsat, ti se musí jen poslouchat a užívat. Ale něco snad přece, pokud jste si dosud mysleli, že Opeth jsou unikátní a svojské hudební těleso, máte samozřejmě recht, ale mám neskutečnou radost, že je konečně trošičku slyšet, co se doma u Opeth poslouchá.
Vůbec s nikým nemíním diskutovat, že tou nejpodstatnější (a asi i jedinou) kapelou, která se do drážek Deliverance výrazněji zapsala, jsou powerbozi a amerikáni v jednom, Nevermore! Hodně podobné postupy, nápady (v Deliverance snad přímo identické) a nálada. Ovšem, že Opeth nepřesedlali na progresivně laděný power, nezměnili vokály, kytary.. a šťávičku na cédé obsaženou tvoří 95% vlastního sirupu. Jen chvílemi mírně zrychlili a zašli více do kořenů. Dočkáte se akustických emo pasáží (100%ně metalová novinka tedy není), takže se teď skutečně jedná o naturální zasněný epický emo (death?) metal více než kdy jindy. Podstatou Opeth je božská a především ojedinělá atmosféra a komornost, kterou je disk prosycen skrz na skrz. V úvodní Wreath si navíc užijeme i momentky etnobubínků, které se u Opeth vyskytly tuším poprvé a zní to móóc dobře, a tak doufám, že jim to na příští placky vydrží. Krom toho se dočkáme i klavírku, ale to bych nebyl já, abych se nepropitval ještě trochu dál. Budu-li za kokota, mírně (spíše ale ojediněle) krom Nevermore (za ty dávám krk!) tipuji, že Opeth rádi i Emperor a Queensryche, ale k tomu již víc neuvedu, abych si nenasral na svou umytou hlavu pomazanou.
Dalším, co se na Opeth také musí milovat, je vokál. Užiji oxymorónu a řeknu, že Mikaelovy growls, jakožto blacking, jsou překrásné. Neskutečná intonace, cit vyjádřit se a ta barva! Aarrrggh, grrrr! Když jsem již zmínil, že novinka není ryze metalová a Opeth nás občas obšťastní i brnkačkou ad., samozřejmě Miki nezapomněl zapojit i svůj čistý povznášející hlásek a to je taky mňamka!
Produkce je úžasná a všeho slyšet maximálně. Artwork, stejně jako u Blackwater Park, je hodně temný, ale již ne romanticky laděn. Celá kapela je sehrána ťip ťop a bubeník exceluje!
Mám pokračovat? Stačí vám to? Pokud ne, tak je to jen a jen dobře, protože si kotouč tím pádem seženete. Opeth se prostě musí milovat, anebo milovat!

6/61:52