Pokud vám první tóny Globálních orgií něco připomenou, zcela jistě to budou vysoké komíny chrlící prašné šedé oblaky a mezi severočeskými máničkami provařenou větu „Most už není město, je to shluk ocelových rypadel.“ Ano, Four Seats For Invalides, Contrastic, a nyní i Opitz. Ti na svém debutu přinášejí 11 skladeb v duchu punkovým kvapíkem načichlého grindcoru.
Jejich přístup lze shrnout do pár slov: nadhled, legrační intermezza, decentní

sociální uvědomění (k textové radikalitě Gride mají daleko); v hudebním vyjádření převažuje přímost, skočnost a mnohdy i hardcorová údernost. Ti, co znají dvě výše uvedené kapely, si finální tvar Opitz mohou bez problémů domyslet. Pro ně se žádné překvapení konat nebude.
Opičí výsledek rozhodně nepadá a nestojí na přetrvávající „sešívačce“ á la Dead Infection. Grindujícími tempy vlastně jen dokořeňují svůj skočný a notně brutalizovaný HC/punk, ale takto jednoznačně zaškatulkovat by pro kapelu rozhodně nebylo fér. Ta se – podobně jako před deseti lety Contrastic – nechává inspirovat vším možným, ale zároveň zůstává zapuštěná do grindcorových kramfleků. V úzkém žánrovém kolejišti bude možná kvartet považován za alternativní, nicméně Globální orgie – striktní protokol žádnou pestrobarevnou bombou nejsou.
Bylo by však pitomostí posuzovat kapelu skrze kritérium ortodoxie. Kapely jako Pigsty

nebo Psychotic Despair (mluvím o jejich poslední desce) jsou proti opičákům téměř nudní tradicionalisté (zde nadsazuji), přesto jsou o třídu nad nimi. Z desky Opitz leze aura neurčitosti; jakoby pořádně nevěděli, jestli to v určitý moment pořádně grindově odpálit a vykašlat se na všechny sarapetičky a mašličky okolo, nebo si pořádně nezávazně zaexperimentovat. Ani jedno se však nekoná a skupina zmateně přebíhá od jednoho pólu k druhému. Paradoxně nejurčitější a nejjistější je zásek Soon to Be Dead z pera švédských matadorů Dismember.
Zbytek jedenáctiskladbového kompletu zůstává příliš nevýrazný. Rozhodně tady ale nejde o to, zda jsme podobné riffy jako u Opitz slyšeli už někde jinde. U grindcoru jde přece taky o drive, autenticitu a způsob, jak dávno známé grindové gró dokáže skupina podat. Opitz to hrají jakoby na půl plynu, tak nějak „na pohodu“, což je jednoznačné mínus. Kdo si koupí žehličku, která se umí rozpálit jen na třicet stupňů?
Celkový dojem nakonec zachraňuje snaha o pestrost jak žánrovou, tak i v tempech (dovolím si zacitovat pana Kotka: „nechybí ani skočné tancovačky, prachsprosté

výpaly, ani poněkud náročnější místa“) a konečně i akurátní stopáž. K pozitivnějšímu vyznění přispívají i originální texty, jimž nechybí manifestační důraznost ani výrazová květnatost. Zkrátka takový literární underground v grindujícím balení.
Deska je to příjemná, ale nějak není důvod, proč se k ní vracet. Navíc, když jsou tu na našem písečku jiní, kteří to zvládají přesvědčivěji. Tuším však, že toto je pouze opičí rozehřívačka.