Čert aby to spral. V dnešní době je čím dál tím těžší se zorientovat v množství projektů, který každý aktivnější muzikant na kontě má. Jeden příklad za všechny – holandský kytarista Mendel bij de Leij. Je mu 28 let, prolezl už sedm různých uskupení. A to je v metalu v podstatě neznámé jméno. Tohoto snědého šestistrunce jsem si nevybral náhodou. To on stojí za současnou krutou fazónou belgické úderky Aborted, do jejichž řad nastoupil před pěti lety. Melodik se hbitými prsty a tunou nápadů, který se může opřít o bubenické eso slyšící na jméno Ken Bedene. Vše korunuje zvířecí ryk Svena de Saluwé, který jako jediný drží  Aborted od samého počátku.

Všichni tito tři pánové hrají i v Oracles, což jsou přímí pokračovatelé System Divide. Jejich debut zručně kombinoval death s metalcorem a symfonickými aranžemi, melodické refrény zpívané gotickou divou Miri Milman se Svenovým řevem. Debut The Conscious Sedation se sice místy utápěl v jisté šablonovitosti, ale do budoucna sliboval mnohé. Singl Ephemera měl být předkrmem k dalšímu albu, na něj ale pod hlavičkou System Divide už nedošlo. Důvod? Rozvod ústřední vokální dvojice. Do mezinárodního ansámblu pak nastoupila jakási Sanna Salou z Řecka a sextet změnil jméno na Oracles. Je to možná matoucí, ale změna názvu dobře ilustruje proměnu soundu kapely jako takové. Salou má sice totožnou barvu hlasu jako Milman, ale hudba na Miserycorde je mnohem brutálnější, techničtější, vrstevnatější a barevnější, než nabízel debut.

Potíž podobných „superkapel“ je v tom, že většinou znějí jako konglomerát domovských skupin muzikantů bez výraznější přidané hodnoty (např. Killer Be Killed). Oracles se tenhle nešvar vyhnul. Při představě, že skladby vznikaly jako klasický studiový projekt (tzn. že se riffy a kostry písní dávaly dohromady a posílaly po mejlech), je až neuvěřitelné, jak kompaktně a nenásilně Miserycorde zní.

A popis hudební tváře Oracles? Nazvat je „Aborted se symfoňákem a trochou něhy“ by bylo zjednodušující. Skladby nabízejí mnohem víc -  orchestrální prolog An Adagio for the Callous se přes groovy pasáž rychle zvrhne do sypačky (úvod navazující The Tribulation of Man), v níž nechybí supermelodická vokální linka Salou (!!!), pak zpátky do mučírny, následuje parní válec s industriálním samplem á la Fear Factory a co potom? Ultrasladký refrén jak vyšitý od Within Temptation! A to všechno za necelou minutu. Co to jako má být? Riffy se mění jako na kolotoči, po fantastickém kytarovém sólu přijde na řadu moshovací hácečko a konec. Následující Catabolic (I Am) kopíruje výše popsané – tedy vzorec „čekejme nečekané a nečekatelné“.

Pro lepší přiblížení. Základ skladeb tvoří současná tvář Aborted (tzn. extrémnější Carcass pro 21. století), na ní se nabaluje göteborgská melodika (At The Gates, ale třeba v podkresu pod sólo na konci Remnants Echo slyším i Yearning), v klávesových rejstřících a ženských vokálních linkách zase uslyšíte pro klasický (power?) metal tak typickou pompu a bombast. Mendel a spol. ovšem dělají stylové odbočky do moderních žánrů, třeba po refrénu v Catabolic (I Am) přijde nečekaná djentová vložka, časté jsou i chytlavé breakdowny a pomalejší groovy pasáže. Nejvíc to celé připomíná mix Soilwork a extremních sympho kapel. Na rozdíl od nich Oracles staví na kontrastech a vyhýbají se ulpívání na jednom žánru, nebo teatrálnosti (Fleshgod Apocalypse). Orchestr taky nikdy nepřebije kapelu samotnou jako třeba u SepticFlesh. Tady dominuje kytarová agrese. Navíc, produkce Oracles je pestřejší a bohatější na změny temp a nálad. Hudba šestice přitom působí přirozeně a organicky, nic se o sebe netříská, nic nepřebývá ani nechybí. Každičký nápad je proaranžovaný do posledního puntíku – kytary hrají prim při death/grindovém běsnění, klávesové podkresy se objevují v atmosféričtějších momentech, vše má své místo. Největší devízou je ale hlasový souboj Svena a Sanny. Většinou si mikrofon dvojice předává jako při štafetě, někdy se ale dokáže doplnit i během jednoho riffu (refrén Catabolic). Caluwé umí shodit gotické pozlátko svým nasraným projevem a naopak, Salou se vetře do deathgrindové sypanice. Navíc nekopíruje harmonie předkládané kytarovým duem, ale přidává k nim vokální nadstavbu velmi chytlavých melodií.

Uvolnění z tlaku nastaveného prvními šesti skladbami přichází až s Remnants Echo, jedinou opravdu cele sladkobolnou věcí na desce. Na závěr Miserycorde opět přichází přitvrzení – coververze The Beautiful People od Marilyna Mansona je oproti originálu megabrutální šok. Z původního rock’n’rollového vyznění se stala věc, která by se neztratila ani na BDM koncertu. Ten kulometně sypací refrén! Práci Waltari z poloviny 90. let trochu připomene i poslední kus We, the Indifferent. Po fearfactorovském začátku přichází sloka jako od Evanescence, jenže to by nebyli Oracles, aby romantiku vroucích polibků nesežehli plamenometem. Uprostřed písně dojde k radikálnímu zvratu, kapela hraje 40 sekund Deeds of Flesh, aby se přes kulervoucí sólo vrátila k růžím a mexickým telenovelám.

Oracles nahráli desku, která by rozhodně neměla zapadnout. Kromě tuny nápadů a invence jejich zpracování nabízí u všech muzikantů sebejisté hráčské výkony a skvělou produkci Jacoba Hansena. Pro posluchače, který se nebojí boření zažitých metalových konvencí, naprostá nutnost!