Datum vydání: 24. červen 2024
Vydali: DIY
Žánr: experimental death metal

Orgone jsou další z kapel, který na Marastu sledujeme už od jejich počátků. Na jejich dlouhohrající debut The Goliath jsem psal recenzi, kdypak jen to bylo… sedmnáct let zpátky, to mi bylo sotva dvacet. I přesto si ústřední běhačku po hmatníku z titulního válu vybavím, jak kdybych jí slyšel včera - a poslechnout si tu desku znova bylo, jak najít zapomenutý pivo po parným letním dnu v lednici. Ta směs pidlikání, disonance a hutnejch riffů pořád zní svěže a do ucha leze takřka sama. Pravda, následující The Joyless Parsons se mi do paměti už tak výrazně nezaryla, ambice a délka sice šly nahoru, ale zpětně mi to přijde takový nedosolený.

Už mezi prvníma dvěma deskama bylo sedm let a pořádnej hudební posun a s Pleroma si Orgone dali ještě víc načas. Těch deset let od The Joyless Parson nebylo žádný lelkování, vytyčený cíle jsou zas o něco náročnější.

Pleroma je delší, žánrově rozmáchlejší, prokomponovanější, přidávaj se další nástroje (housličky, flétna a trubka) a dokonce i jazyky (všiml jsem si určitě francouzštiny, slovenštiny a možná i ruštiny). Co si budem, stopáž přes hodinu je celkem fuška uposlouchat. Páteř tvoří tři epický vály přes deset minut a s přivřenejma očima ještě klidnější zavírák Pleroma. Ty jsou od sebe oddělený pár kratšíma věcma, který beru hlavně jako výplň mezi poslechem náročnějších kusů.

Základem zůstává rozbíjení kytarovejch výjezdů o mohutný riffy. Běhačky po hmatníku si držej osobitej rukopis, kterej by si Steven Jarrett mohl dát patentovat - míchá silný melodie se zneklidňující disonancí a leze mu z toho taková neurotičtější verze Necrophagist. Potěší odvaha stále zkoušet nový postupy, zejména v sedmnáctiminutový Trawling the Depths se obejví několik krásně vyjetejch harmonií, který jsem jinde neslyšel. Co se riffů týče, Pleroma je o něco výpravnější a rozvážnější než dřív, valí se hlavně ve středních až pomalejších tempech. Hodně se bere z náladovejch poloh novějších Gorguts, který jsou citlivě dokořeněný sludge vlivy a trochou toho hardcore srdíčka.

Novinkou je, že na Pleroma už netrávíš kytarový prstolamy, přidávaj se k nim i housle. Klíč je podobnej, housle taky lavírujou mezi epickou melodií a skřípáním dveří, ale lazení je trochu jinde.

Zatímco kytara spíš cuchá nervy, housle mají takový úpěnlivější, citově vyhrocenější zabarvení. To mi ze začátku nebylo úplně po chuti, to hraní na city mi občas přišlo tlačený moc na sílu, ale postupem času jsem pookřál. Zařazení houslí taky předznamenává víc poklidnějších, folkovějších momentů. Ty fungujou dobře zejména v delších válech, kde tě uhrančivá atmosféra vysvobodí ze světa sypaček. V kratších, oddychovějších písničkách je to horší, toho patosu je až příliš.

Širší plejáda nástrojů a hudebních vlivů prověřuje skladatelský schopnosti, ale Orgone si počínají mazácky. Dlouhý skladby plynou přirozeně, opíraj se o výrazný nosný motivy, jsou tak akorát rozmanitý, ani přeplácaný, ani spoutaný jednoduchým mustrem. Jsou to košatý příběhy, který se i přes mnohoznačnej vývoj neztrácej v detailech – vzpomněl jsem si třeba na Pleiades’ Dust. Jednotlivý akty jsou pečlivě poskládaný, potěší zejména cit pro splétání několika harmonickejch linek dohromady, třeba když se kytarový solíčka vplítaj do houslovejch partů. Obecně platí, že vývoj skladeb je radost sledovat, aspoň z mýho pohledu je to jedna z klíčovejch deviz desky.

Co říct závěrem? Pleroma je dlouhá a náročná deska. Určitě má svoje mouchy. Ale zároveň je to fascinující poslech, kterej během hodiny nabídne tolik, jako málokterá metalová deska. Smysluplně, bez zbytečnýho předvádění se nebo okázalosti, čistej hudební nášup.