V případě Orgone je moc dobře, že jejich alba jsou Marastem podchycená. Ačkoliv jsem o nich ve svém okolí často neslýchal, svým způsobem se jedná o skvosty, které nesmějí zapadnout. Pro „novou“ desku jsem si dovolil napsat silně subjektivní vjů.

Poslední zde recenzovaná deska The Goliath je emočně, technicky, melodicky a zvukově na výši (DIY nebo ne, mně to sedí na uši perfektně), má možná jedinou vadu. Z mého pohledu to jsou šílenosti ve stylu Psyopus, které jsou místy obtížně usledovatelné. The Goliath takový místy je a subjektivně mám někdy pocit, že nevím, co se v jejich muzice děje. Tyto okamžiky však trvají krátce a dalo by se polemizovat a sám sobě rozporovat, jestli by od nich nepomohl vyčištěnější zvuk, ale pak by nahrávka ztratila na syrovosti.

Ale není to The Goliath, na který chci upozornit. The Joyless Parson je totiž deska, která už tu byla a zase nebyla, ale teď tu je a nehodlám jí nechat zmizet. A jaká je?

Přesně taková, jaká má být. Od prvního poslechu jsem neměl žádné otázky ani výhrady. The Joyless Parson je deska, kterou jsem nečekal a přitom jsem ji přijal jako danou věc. Pohled pravdě do očí. Žádné seznamování, naposlouchávání, zvykání si. Žádné další otázky.

Oproti předchozímu albu se hudba uklidnila, šíleností ubylo a ty jsou čitelnější a srozumitelnější. Ačkoliv je album v přímém srovnání s The Goliath zvukově slabší, je čistější a zvukově dokáže jít více do detailů. Často se hraje v pomalejším tempu, více táhlých tónů, vyniká melodie. Zhruba by se dalo říct, že TheJoyless Parson navazuje na poslední skladbu z The Goliath – Vomited Hyacinths (First Act of Beauty). V tomhle kontextu je The Joyless Parson vlastně Second Act of Beauty a zajímalo by mě, jaký bude ten třetí. Největší předností alba je zpomalení a důraz na melodicko-harmonickou stránku. Tóny déle zní a vzájemně prostupují, přeznívají a do hlavy se donese krásná emo atmosféra. V souvislosti se zpěvem si vzpomenu na screamo a pak na Zubrowsku a jejich album Family Vault (Void of Course, nejlepší a nejdelší kousek z desky, osmá minuta a dále).

Kromě emoční stránky zmíním ještě tři přednosti alba. Ostrý zvuk virblu, který patří mezi mé vysněné zvuky. Dlouhé skladby, kdy tři mají přes 10 minut a jedna dokonce minut 14 a přitom se mi u ní pravidelně stává, že po 10 minutách mám strach, aby už neskončila. Incurso má možná průměrnou desetiminutovou skladbu, ale na rozdíl od ní ty na The Joyless Parson dávají smysl, protože tak je to správně. A Caress of Vines, která je bolestivě neveselá.

The Joyless Parson je pro mě zjevení vrcholně krásné hudby, která se trefuje do mého vkusu a rozumím jí od prvních vteřin poslechu. O tom, jak vážné to je, svědčí i mé prohlášení, že kašlu na čekání na Gorguts, protože po TheJoyless Parson je to zbytečné a na ničem už nezáleží (a tím nesrovnávám s tvorbou Gorguts), čehož je mi Brutusáček svědkem.