Když jsem se k novince Oxbow nedávno dostal, nedalo mi to a trošku jsem zapátral na internetech, abych v úvodníku mohl zmínit pár suchejch faktů ohledně roků, počtů a změn. A samotnýho mě překvapilo, že první deska Fuck Fest vyšla takřka před pětatřiceti lety, v roce 1989. A od tý doby tvrdá práce, žádný podvádění, přerušování nebo reuniony, jen další a další desky, tu s větší, tu s menší prodlevou – s Love’s Holiday se zastavujeme na čísle osm. To už je pěknej kus noiserockový historie, kterej Oxbow řadí k matadorům žánru. A tak nepřekvapí, když se začnou objevovat vrásky. Třeba zpěvák Eugene S. Robinson je sice pořád poctivě vyrýsovanej blok svalů a testosteronu, ale vlasy mu na posledních fotkách šediví a do slipů už se během živáků taky nesvlíká. Což je sice škoda, protože vkus v kérkách a slipech mu nikdo upřít nemůže, ale k současný hudební tváři kapely by se to popravdě moc nehodilo.

Za pětatřicet let se totiž leccos změnilo. U Oxbow se začínalo hrubě, nespoutaně, s touhou experimentovat a šokovat zároveň. Kytarovej bordel nabouranej jazzovou improvizací, u kterýho se někde na zemi svíjí zpěvák a vydává neartikulovaný skřeky. Znepokojivá směs (sebe)destrutkivních sklonů, sexuálního napětí a liberálního užívání pochybnejch substancí. Ale s postupem času se nápady vytříbily a hlavy vychladly. Podstatně ubylo hlukový katarze, vokálního šílenství a volný improvizace. Rockový základy načichly bluesovým kouřem, alkohol už spíš utápí problémy, než začíná bitky, a často se i procítěně zpívá. Co zůstalo beze změny, je nepravidelnej tep rozervanýho srdce, kterej funguje jako jasný rozpoznávací znamení.

Začátek Love’s Holiday v tomhle ohledu trochu klame tělem, protože jak Love Dead Ahead, tak Icy White & Crystalline jsou poctivý rockový jízdy, který ukazujou, že se Oxbow ještě umí vrátit do nespoutanějších vod (i když v rámci jejich diskografie určitě těch čistějších a přístupnějších). Ale už od třetí Love’s Murk je jasný, že těžiště desky je jinde, a to nejen kvůli pěknejm vokálním podmazům od Lingua Ignota. Oxbow si vždycky dokázali užít pěknou rockovou baladu, a na novince týhle vášni dávaj volnej průchod. Balady tvořej páteř desky - místo výbuchů vzteku kapela zpomaluje, propadá melancholii, otvírá okno a zírá do hloubi vlastní duše. Románků bylo v minulosti hodně, některý příjemný, jiný méně, ale žádnej nevydržel. Některý vzpomínky vedou k přemýšlivýmu rozjímání, jiný víc bolej a trápěj mysl, ale srdíčko zůstává rozervaný a nespokojený. Proč, k tomu se Oxbow na novince nepropracovali, což je asi dobře.