První nejdůležitější věc je hlasitost. Ani Thriller nezkoušejte poslouchat potichu, na půl plynu, nebo třeba jen kousek pod maximální hlasitostí.

Part Chimp rostou s tím, jak se knoflíky točej doprava, jak basy, tak hlasitost. Pak se teprv svěrák pořádně upevní a můžete s deskou začít pracovat.
Thriller doopravdy není nijak složitý album. Vlastně svoje trumfy na stůl vyloží hrozně brzo, padnou na stůl během první písničky, všechny pěkně vedle sebe hodnotou nahoru. Předně zahuštěnej zvuk chlupatější než roky stará flíska, basy, který ti vibrujou hrudním košem, kytara visí hrozně hluboko a basa ještě ve větší hloubce, vzájemný zdvojení, hrozná zvuková demolice položená v příjemněji nižších rovinách (ve zkratce naprosto perfektní zvuk). K tomu rytmy, který neberou za kliku, ale dveře rovnou vyrážej, průrazný, šlapavý, tak aby to člověka od první chvilky rozhejbalo. Takovej rokenrol, akorát víc nahlas, riffy soustředěný na to, aby vytvořily co nejvyšší tlak, všechny nástroje dokonale synchronizovaný, tepající stěna dvou kytar a jedný basy, tep jednoduchý opakovaný synkopy, který tlak ještě stupňujou.
Ale na druhou stranu, tohle už tu přece bylo, mockrát. Musím říct, že na můj vkus Thriller staví až příliš na klasickejch noiserockovejch

klepačkách, na tomhle už trochu obehraným triku. O rozmanitost se sice snaží, tu zpomalí, tu zrychlí, bleskne se vokál, zavrže disharmonie, vystřelí sólíčko, někdy je to víc rocková klasika, jindy něco alternativnějšího, ale ten zásadní trik, na kterým celý album stojí (s výjimkou poslední, zamyšlenější devítiminutovky), ty riffy postavený na hluk, už ke konci začínaj trošku nudit. Všeho moc škodí a Thriller na tuhle univerzální pravdu trošku doplácí, uši začnou uvykat a zalíhat, efekt se ztrácí. Ale ono stačí otočit knoflíky trochu víc doprava a výtky odpadaj, vše v pořádku, uklizený. Blbý je jen, když už jsou vytočený na maximum.
Thriller je deska, která plní přesně to, co si předsevzala. Šlape, tlačí a hlukově devastuje. Můžete k ní mít svoje výhrady, přece jen je trošku jednotvárná a nijak objevná, ale tohle jí neupřete. A co víc byste chtěli od koncertu na Sedmičce, než kapelu, která sází právě na tyhle

atributy? Osmnáctýho (a devatenáctýho v Hradci) října. Tužka v ruce. Zápis v diáři.