Na pokraji křečovité periferie se pomalu ocitl můj mozek, kterého jsem poslední 3 týdny nutil intenzivně přijímat hudbu těchto Američanů. Periphery fungují už 6 let a podle mnohých usedli na trůn moderního „djent-meshu-emo-progresivního“ žánru, který pracně budovali. A hlavně všem kapelám jako Protest The Hero, Monuments, Architects, Fell Silent ad. představili britské SikTh. Ti ještě mnohem dříve než ostatní začali u tohoto švédského sekání používat čisté zpěvy, lidově řečeno „mňoukání“. Jenže SikTh už nejsou, stihli natočit pouze dvě desky. Podobný přístup uplatňovali právě zmiňovaní Fell Silent, ale pořád to bylo příliš metalové, moc inspirované Švédskem a zpěvy řekněme mainstreamu nepřístupné. Nebo jinak, nebyl po nich ještě hlad. Tou dobou totiž na MTV po USA frčel v plném proudu deathcore - děcka si mají co obléknout, staří deathmetaloví matadoři kroutí hlavou a The Dillinger Escape Plan se diví, jak se přes noc může z neznámé kapely stát hvězda, aniž by si jako oni s ne zrovna stravitelnou hudbou pracně budovali renomé. Tehdy se vynořují další emíci Protest The Hero a víc než nadaný Tosin Abasi a pro „djent“ nastává zlatá éra.

Končím s úvodem a jdu se věnovat Periphery, protože v ně tento vývoj postupně přechází. Američani to nemyslí vůbec prvoplánovitě, jejich debut není setkání šesti kluků, kteří zavětřili styl a rychle natočili desku. Debut vznikal celých pět let, kdy kluci zveřejňovali demáče, prvotiny i nedodělky na různých fórech a Myspace profilu a dostali se tak do hledáčku větších kapel, kterým předskakovali (rozuměj: tahali bedny do busu a chodili pro pizzu); ať už to byli výše zmínění The Dillinger Escape Plan, Fear Factory nebo DevilDriver. Žádná sláva po vřelém přijetí však do hlavy nestoupá, kapela se vrací do zkušebny a dře, až z toho vzniká debutní 73 minutový opus.

Deska Periphery představuje dvě tváře kapely. Z bezchybných švédských sekaček, do kterých se s jistotou trefuje skvěle nafrázovaný zpěv, se mnohde zabloudí do „power/heavy“ končin. Kapela nicméně na jednom stylovém místě nevydrží dlouho a rychle v písních mění rytmiku, tempo i náladu. Kluci si bravurně pohráli s jednotlivými aranžemi; viz třetí skladba Letter Experiment, kdy se začíná učebnicovou meshugovinou se zkresleným vokálem, přičemž sólová kytara hraje jednoduchý jemný motiv, který dokonale kontrastuje se sekanicemi v pozadí. Následuje jemný proslov pro fanynky do první řady a opět zpět, nahoru zakníkat a znova. Je neuvěřitelné, jak jednoduše to funguje. V konečném důsledku nehrají nic nového, jen to skvěle seskládali, aniž by to mělo pachuť lepení za každou cenu. Deska totiž zní v důsledku přirozeně. S každým dalším poslechem bude posluchač objevovat nové a nové jemné kudrlinky a nuance, finty, přesto se po určité době dostane do bodu, kdy jejich klíč rozezná a kouzlo opadne, v tu chvíli si však bude užívat preciznost a sehranost celé kapely. Mohutnost riffů a celkové vyznění naživo pak musí být o to víc intenzivní, když Misha Mansoor, který má na albu na starost i nějaký ten sampl, tříme při vystoupení třetí kytaru - ta hradba musí opravdu bolet… proto také není důvodu všem těm finesám a vrstvám, které se na desce objevují, nevěřit.

Deska má jen dvě chyby. První je délka. Kluci celý svůj dosavadní materiál dramaturgicky a funkčně poskládali, až album „nakynulo“ na konečných 72 minut, což pro někoho může být přece jen příliš. Druhý nešvar je svým způsobem zpěv, v tom klasickém řvaní spíše připomíná tucty dalších metalcorových kapel.

V konečném hodnocení ale nejde o souboj kladů a záporů. Periphery vytvořili the best of toho, co „moderní, melodický, meshu/djent/metalcore“ nabízí, aniž by působili jako plagiát celé této větve. Konečná, téměř šestnáctiminutová skladba by měla přesvědčit i zaryté skeptiky. Poctivě nasekaných 9 hvězdiček umocňuje závist návštěvníků aktuálního evropského turné, kdy zpěvák dočasně onemocněl a kluci si to celé „dali“ jen instrumentálně. Ostatně tak jako na druhé, instrumentální verzi alba.