Hodně se toho o předchozím návratovém albu napovídalo, hodně se také kritizovalo. Album totiž namísto pokračování v cestě za experimenty před nimi zavřelo dveře a vydalo se cestou proti proudu času. Nejspíše tedy, dle toho, jak hlavní představitel kapely dopředu avizoval, cestou jistoty pro uspokojení fans starších alb. Jenže scéna se vyvíjí a hudba na místě nestojí a Pestilence na něm také nikdy nestáli. Ale návratovka Resurrection Macabre, ať už oldschoolověji či přímočařeji laděná, v lecčems překvapila. Minimálně v nasazení, údernosti, nariffovanosti a dá se říci až celkové brutalitě. Nové album Doctrine v této cestě nepokračuje a dá se říci, že až na sóla postrádá z předchozího alba prakticky vše. „Hurá“, chtělo by se mi řvát do světa.. jenže ono je to vše ještě jinak.

Doctrine (titulní - technicky laděný - song je mimochodem asi nejlepším na albu; vokály zde hodně připomenou Spheres) se totiž motá hlavně v kombinacích oldschoolových kil a valivých riffů (nejednou jakosti vypukaného popkornu) s moderně znějícími zasekávačkami. Kombinaci těchto dvou světů - moderního a staroškolského - se Mamelimu podařilo skloubit dohromady sice poměrně šikovně, ale veskrze absolutně nezajímavě, protože z jednoho nápadu a věčného opakování „refrénu“ se celé album neuvaří. Až na pár „momentů“ (pomalá Dissolve, táhlejší Absolution nebo pro Pestilence typická Sinister) je tak na Doctrine nejzajímavějším prvkem asi Thesselingova bezpražcová basa a nové, docela nápadité Mameliho (uvřeštěné, ukřičené) hlasového polohy, které valnou část posluchačů, obávám se, ale bavit nebudou.

Neříkám, že album nefunguje. První poslech je fajn, ale už ten druhý – tedy extrémně brzy – silně odkrývá karty, kdy se při dalších klicích na „play“ posluchač již ničeho nového nedobere. Album pracuje se zatěžkanými tempy, tahanými motivy kytar, využívá těžkých a uprdelených dob, aby muzika válcovala a houpala v kontrastu k thrashovým oldschoolařinám a deathmetalovým rychlovkám, ale jaksi to v celku nepracuje úplně ve prospěch alba. Proč? Kurnik, však Pestilence mají dva vynikající kytaristy (jazzových kvalit – závěr Absolution), ale na albu to není téměř vůbec znát. Za vinu to dávám Mamelimu, který si, dle mě egoisticky, vše dělá po svém a z Uterwijka má v kapele nádeníka. A i když je na Doctrine včleněno nových, moderních postupů sekaných groove kytar, už po dvou třech posleších posluchač odhalí, že se jedná jen o Mameliho karnevalovou maškarádu (viz diktát titulního obrázku), protože jinak je album fakt  syrově oldschoolové.  A to nejen hudebně, ale i po stránce toho, jak je dáno dohromady; některé riffy znějí až tupě, neřku-li stupidně. A ani náznakem tomu nepřispívá fakt, kdy, ať začíná téměř jakákoli další skladba, zanedlouho dojdete stavu, že neslyšíte novou, ale jen variaci na předchozí fláky. Ne, při přehrávání se vám album nezaseklo v režimu „repeat”, to jen Mameli si sprostě myslí, že mu ten kolovrátek (vatovost se také nabízí jako jedna z vlastností Doctrine) u - doufám nejen - náročnějších posluchačů, kterým kdysi připravoval skvostnou krmi, projde.

Dalším negativem - spíše mým osobním - budiž crunchový zvuk kytar (basa a živé bicí znějí pěkně - plný zvuk tomů vyzdvihuji), protože ten, ač pořízen na osmistrunné kytary, je, nechápu proč, až nadmíru vystředěn a o jakkoli výraznější prostorovost vesměs okleštěn. Suchý strouhankový řízek, kde chybí to hlavní - maso.

Jak jste již pochopili, z Doctrine jsem, ne snad díky očekáváním, nakonec celkově dost zklamán. Album sice není průserem (jako konzervativní oldschool death metal pošilhávající po modernu chvíli funguje), ale nesahá kritizované Resurrection Macabre ani po kotníky; nejbližší skladba jí je Malignant, nejen pro úvodní Van Eekelenův bicí part. Doctrine se ale prakticky ihned ohraje a až na několik momentů nenabízí skoro ničeho, co bychom od Mameliho již neslyšeli. Těžko říci, zdá nám Patrick zesenilněl, ale jeho pokus vkřížit moderní prvky do oldschoolového pojetí se mu díky skladatelské sterilitě (chemoterapii, co vím, nepodstoupil) nepovedl. Jestli se Mameli, pokud to s Pestilence nezabalí, neprobere, může tuhle čerstvě vykopanou mrtvolu zas šest stop pod zakopat.