Dlouho jsem přemýšlel, jak tenhle text vůbec nastartovat. Minulost jsem už probral v návratové desce… cože, návratové? Vždyť tahle je návratová! Ano, tahle taky. Wasap?

Takže ještě jednou. Když to Patrick Mameli v '93 se Spheres přepálil s evolucí a za dva roky kapelu pro nezájem zabalil, až teprve po 11 letech vydal novou hudbu (studiovku) - výtečné album projektu C-187; podobný rukopis je na novince cítit v Astral Projection a ještě pár dalších. Roku 2009 pak s deskou Resurrection Macabre znamená studiový návrat téhle deathmetalové legendy. (Dnes je sice každý legenda, ale ne každý kapelu zakládal v r. 86 a nestal se v nanjtýs snad nejzásadnější dm kapelou Evropy.)

Nebyla to bomba, ale návrat to byl povedený. Pak vzniká Doctrine, která podle mě doplatila na upgrade na 8 strun a Mameliho zalíbení v brutálnějším znění, to jeho typický rukopis dost uzemnilo. Následuje Obsideo, třetí album od reunionu a sedmé v pořadí. Určitě nej počin novodobé Morové rány a po Spheres a Testimony pomyslný bronz. Sestava čítá třeba Dava Haleyho z Psycroptic a po koncertech k desce z ničeho nic následuje uspání Pestilence, protože Mameli si, asi pod vlivem tech/prog vlny, usmyslel, že vykope a rozvine odkaz Spheres a zakládá Necromorph. Ten záhy přejmenovává na Neuromorph. Ohlašuje album, začíná prodávat merch, zveřejňuje obal a sestavu, tu obratem (ne naposledy) mění, doplňuje klávesistu a chce z projektu mít jazz fusion. A ještě zakládá brutál projekt Moordzucht. Pak zas na úkor Neuromorph oživuje Pestilence (se sestavou Neuromorph bez kláves), ohlašuje další návrat Pestilence a (asi) s vidinou cashe ohlašuje oldschool tour a novou desku. Nato uspává Neuromorph a mění sestavu Pestilence. Několikrát. Vychází Hadeon a Mameli chce dělat na Moordzucht, až pak na řadu přijde Neuromorph. Prý. Jste z toho moudří? Myslím, že Mameli také ne, a krom toho, že mi cosi napovídá o schizofrenii, ňák se Patrizio a Marco i Giovanni živit musí.

Ale dost keců, pojďme na desku. Sice jste už výše viděli finální hodnocení, přesto nemůžu říci, že by byl Hadeon špatný. Na 100 % je ale rozporuplný. Jedni ho budou milovat, druzí fuckovat.

Na jedné straně disponuje dynamickými riffy naplněnými agresí a jeho osobitým a silným rukopisem se supr padnoucím zvukem, na straně druhé Mameli opět pohledem vychcánka a trendaře jde směrem toho, co letí a co chtějí posluchači slyšet. (On je to v podstatě populista a slibotechna a říkám si, kde se ten chlap zapomněl, když dal vzniknout desce jako Spheres; no možná zde je jádro pudla, komerční neúspěch značí vždy převléknutí kabátu). A dnes letí oldschool.

To by v podstatě nebyl až takový problém, protože v jeho podání je to muzika výživná, nadupaná a energická, dokonce i ten duch doby na vás ne dýchne, ale přímo řve, ale protože modýlek a šarlatán Mameli se staroškolské formy se zatnutím všech sil drží jak hovno prdele, Hadeon až příliš sklouzává do trapné sebevykrádačky, kdy je prakticky každá skladba některé z alba podobná. Jsou zde více než dobré kousky jako Materialization nebo Discarnate Entity (těžko ale vybrat, generičnost je maximální), ale pak je tu většina těch, kdy si neřeknete jen „tohle jsem už u Mameliho slyšel“, ale přímo „nehrálo tohle už před třemi skladbami?“ A přitom takřka žádná z písní nesplňuje definici sračky, každá má svůj jasný motiv (většinou i výrazný, nicméně z dvouriffové páteře skladeb je vám na zblbnutí), dobré sólo i zpěvovou linku, ale až na výjimky je hlavní tempo klasická tupačka, blasty prakticky absentují, dvoukopák je tu sem tam, přitom když se Hadeon rozjede, sílu má.

Sám nedokážu říct, kolikrát jsem za ty měsíce Hadeon slyšel, ale pokaždé se ve mě mísí maximálně zvláštní a protichůdné pocity. Na jednu stranu Hadeon maká a baví mě, na stranu druhou je (svou dvouriffovou kolovrátkovitostí) neuvěřitelně otravný.

Na Hadeonu všechno něco připomíná, především Pestilence a jen Pestilence. Ty před reunionem. Až křečovité nepřekračování roku 1991 je na vizionáře formátu Mameliho nejen sakra málo, ale také neuvěřitelně krátkozraké a koupající si hrob. Morový Holanďan totiž kdysi směr určoval a hledal cesty, dnes trendy jen slepě následuje - dnes je to oldschool, zítra to bude slam death. Vyvolává to ve mě jedinou otázku: Dočkáme se za čas třetího reunionu Pestilence, nebo Hadeon myslí vážně? Dávám Mamelimu s Pestilence rok, maximálně dva. Do té doby budu neuromorphově trpěliv.

názory redakce (vyjmuto z alba měsíce)

- Mameliho schizo výlevy jsem nikdy příliš neřešil, takže i k novince jsem přistupoval nezaujatě a s přiměřeným očekáváním. Nakonec ji shledávám jako kolekci všeho, co už bylo od Pestilence několikrát slyšeno, a to v přesvědčivějším podání. Taková sázka na jistotu, která nevykresluje soubor v jeho zrovna nejvrcholnější formě. (piTRs)

- podle informací má deska vyjít až v březnu, ale... Mameli je nevyzpytatelný a po změně obalu je schopen třeba desku i nevydat (ale zase teď koukám, že už ji ofiko streamují Hammerheart). Opět se jedná o stylizaci do období starých (poctivých) Pestilence, nejvíc tady je slyšet období Testimony, které bylo takovým tím příjemným přechodem mezi brutálními počátky a vrcholným obdobím experimentování. Tady je to hoblovačka od začátku do konce, sice skvělý zvuk, jasně čitelný Mameliho rukopis, o vokálech nemluvě, ale... Ale čím je poslechů více, tím více vyplouvá na povrch, že tohle je prostě jenom další deska, která především neurazí, ale ani nenadchne. Prostě, deathmetalový standard s puncem Pestilence, ke kterému se ale nebude mít smysl vracet. (LooMis)

- něco tak neskonale blbého jsem dlouho neslyšel. Předchozí desky Pestilence jsem měl rád hlavně kvůli zajímavému míchání old schoolu a modernějších postupů, tohle je ovšem tupota na n-tou. Nejhorší na tom všem je, že každá skladba se podobá všem ostatním jako vejce vejci, u šesté věci mám pocit, že se opět hraje ta třetí, u osmé ta pátá atpod. Navíc vydržet dvouriffové odrhovačky přes půl hodiny fakt nejde vydržet. Jestli tohle má být Testimony of the Ancients 2, tak se děsím, jak asi bude znít dvojka Consuming Impulse nebo nedejbože Spheres. Děs! (onDRajs)