Vzal jsem si nelehký úkol na svá bedra, když jsem se rozhodl napsat tuto recenzi, avšak v porovnání s tím, čím zatížili svá bedra holandští Pestilence v květnu roku 1993, se jedná o titěrnost. Vydali totiž Spheres.
Než se tomuto klenotu podíváme na zoubek, dovolte, abych se krátce věnoval historii Pestilence - kapely, která se spolupodílela na vzniku královské disciplíny metalové muziky, techno-death metalu.
Kapelu založili v roce 1986 kytaristé Patrick Mameli a Randy Meinhard, ke kterým se zanedlouho připojil bubeník Marco Foddis a baskytarista/zpěvák Martin Van Drunen. V tomto složení nahráli 2 dema: Dysentery a The Penance, jímž si

Pestilence v roce 1988 získali pozornost labelu Roadrunner a podepsali s ním smlouvu. V září téhož roku už se mohli pyšnit první oficiální deskou, nazvanou Malleus Maleficarum, nesoucí se v čistě thrashmetalovém duchu. Krátce poté kapelu opouští Randy a zakládá kapelu Sacrosanct. Jeho místo nezastupuje nikdo jiný než Patrick Uterwijk, který, jak se později ukáže, utvoří s Mamelim geniální kytarový tandem. Rok 1989 je ve znamení druhé ofiko placky Consuming Impulse, v níž je patrná snaha o důraznější tah na bránu a především o brutálnější pojetí jejich prezentace. Následuje US turné po boku Death a Carcass a odchod Martina Van Drunena. Pestilence se tedy ocitají bez baskytary a zpěvu, což ovšem nezabránilo famóznímu albu Testimony of the Ancients, aby v roce 1991 spatřilo světlo světa. Vokály obstarává sám Patrick Mameli a jako hostujícího baskytaristu kapela povolává techno-deathového pionýra z Cynic, slyšícího na jméno Tony Choy. Výborná produkce, obrovská invence a chuť pánů muzikantů stále se vyvíjet pasuje Testimony na jedno z nejzásadnějších opusů daného žánru a doby.
No a teď kdyby to Pestilence zabalili, mohl jsem to mít bez práce :-). Ale oni řekli ne!

Píše se rok 1993 a z tábora kapely se začínají ozývat zprávy o nové desce a zároveň slova, která se snaží jaksi ospravedlnit budoucí počínání kapely. Dovoluji si citovat Patricka Mameliho těsně před vydáním Spheres: „We tried really to change our music, to improve our songs. I hope that our fans will understand us because we always want to progress and it's impossible for us to keep playing the same things.“ Dokážu si živě představit, že nejednoho tehdejšího ortodoxního fanouška Pestilence tyto věty značně znervóznily a měly proč. Důvod je ten, že Spheres opravdu nemá ortodoxnímu fanouškovi co nabídnout. A tím, co může Spheres nabídnout nám ostatním, bych se rád zabýval v následujících řádcích.
První věc, která nás pravděpodobně napadne při poslechu tohoto CD je možná až přílišná snaha kapely odlišit se (a to zdaleka ne jen po zvukové stránce). Producent Steve Fontana, známý především spoluprací s Marty Friedmanem, a Patrick Mameli vtiskli této desce opravdu hodně osobitý zvuk, v němž hrají prim spíše středové bzučivé kytary a hlavně kytarové syntetizátory, jimiž je deska doslova protkána. V některých pasážích si jen tak nezávisle proplouvají a navozují atmosféru nekonečného kosmu, v němž se celá deska odehrává. To ostatně symbolizuje i nádherný obal, zobrazující naši starou známou mechanickou kouli, která se objevila i na minulém albu, tentokrát však plující

vesmírem. Autorem obalu je Dan Seagrave, známý též ze spolupráce kapel jako jsou Suffocation nebo Gorguts.
Ale zpátky ke zvukové stránce alba. Baskytara, kterou na této desce obsluhuje zbrusu nový člen Jeroen Paul Thesseling prostě nemá chybu. Spolu s náramně pestrými bicími, skrývajícími spoustu technických fines a detailů, tvoří basa impermeabilitní základ, na kterém musí být radost stavět. A to vše doplňuje nádherně nemocně chorobný Mameliho vokál, který je však dle mého názoru trochu utopený.
Desku otvírá úderný 3dobý riff první skladby s názvem Mind Reflections, která je jakousi předzvěstí toho, co se bude odehrávat dál. Vítejte na palubě vesmírného korábu. Plavba bude trvat něco přes 33 minut, prosím zapněte si bezpečnostní pásy, budou potřeba! Právě se ocitáme v útrobách druhé písně s názvem Multiple Beings. Nese se v pomalejším tempu a dává tak možnost vyniknout celé škále rytmických postupů a zvratů. Ideální důkaz toho, že techno-death opravdu není o hrocení krkolomných riffů v závratných tempech. Ale klid, jak známo, může být předzvěstí bouře. Stejně tomu je i zde. Nemilosrdná černá díra v podobě třetí The Level of Perception už nás má v plné moci… ke konci kulminuje v hudební chaos, kterému přidávají na závažnosti nezvykle vyšponované Mameliho vokály. Bouře utichla stejně rychle, jako začala a my se pomalu probouzíme do Aurian Eyes, což je jedno ze 3 intermezz, které album rozdělují. Smyčce zde použité navozují depresivní atmosféru prázdnoty… ne však na dlouho. Plavba pokračuje a přes pátou Soul Search se dostáváme na mojí absolutní favoritku, Personal Energy. Dámy a pánové, toto je jeden z mála exemplářů, který bych se nestyděl nazvat pojmem jazz-metal. Zvláště pak sólo ve druhé polovině 3. minuty má do jazzu opravdu blízko. Řekl bych, že se jedná o nejdospělejší výtvor na této desce. Během druhého intermezza k nám promlouvají Voices from Within a my se máme možnost nadechnout před tím, než se nenávratně ztratíme v neprobádaných sférách kosmu. Osmá, titulní skladba Spheres patří k dalším vrcholům alba, nebere si žádné servítky, pomalu polyká všechen hvězdný prach, jež jí přijde do cesty. Otvírá jí zdánlivě jednoduchý, avšak rytmicky skvěle vymyšlený motiv, na který logicky navazuje další děj a krásné kytarové sólo ve fusion stylu. Nakonec je to za podpory všudypřítomných syntetizátorů celé zakončeno skvělým zasekávaným riffem. Nastolenými pravidly se řídí i devátá Changing Perspectives, jejímž

vrcholem je prostřední část, kde se pro změnu zdá, že zde žádná pravidla nejsou. Opravdová lahůdka. Konec plavby se pomalu blíží, ale ještě než zanikneme v čase, máme možnost nostalgicky se pokochat posledními záblesky hvězd za poslechu třetího intermezza (tentokrát z pera novice Thesselinga). Kruh dokonale uzavírá poslední majstrštyk Demise of Time, který skončí náhle jako sfouknutí svíčky až se sami sebe ptáte: “Neprošvihl jsem něco?“
Odpověď zní zcela jednoznačně: ano. Spheres totiž v žádném případě nepatří mezi desky na jeden poslech a i přes zachování pevné a ucelené stavby písně v sobě skrývá ještě mnohá tajemství… tak jako samotný vesmír. Texty, které do konceptu desky geniálně zapadají, se zaobírají duševními stavy a myšlenkami s trochou sci-fi tématiky. A co vlastně kapela Pestilence vydáním desky Spheres dokázala?
Zcela určitě dokázala, že se za ní skrývají neobyčejně invenční muzikanti, kteří tvoří hudbu srdcem, nebojí se experimentovat a naprosto serou na hudební trendy dané doby, což je mi nadmíru sympatické. Zvlášť, když se jim to v konečném důsledku proklatě vymstilo. Ortodoxní bezmozci (rozuměj tehdejší metalisti) desku nepřijali a na základě toho byla kapela nucena ukončit smlouvu s Roadrunner, což vyústilo v rozpad kapely. Když o tom tak přemýšlím, tak se vlastně ani Mamelimu nedivím, že se otočil k metalu zády a začal se zajímat o odlišné hudební styly.
Spheres jako by se ztratilo v propadlišti dějin, i když věřím (ne, já to vím!), že se zachovalo v srdcích opravdových milovníků muziky, kteří k ní přistupují s otevřenou myslí.