The Dark Side of the Moon. Zlomová a zároveň komerčně nejúspěšnější deska (se zhruba 45 miliony prodanými kopiemi stále drží 3. místo v žebříčku nejprodávanějších hudebních nosičů všech dob) těchto kultovních průkopníků alternativního rocku. Záměrně se vyhýbám konkrétnějšímu škatulkování vzhledem k nezanedbatelné žánrové různorodosti, progresivitě a invenčnosti ať už v historickém vývoji kapely jako takové, tak i v rukopisu jejich tvorby, který se neustále měnil zejména podle vůdčí osobnosti v kapele. Všechny tyto faktory měly za následek, že se tvorba v 60. letech výrazně lišila od tvorby let dalších (Syd Barret / Roger Waters).

Tato londýnská legenda pojmenovaná po dvou bluesmanech se nesmazatelně zapsala do historie, jak díky geniálním a zároveň bouřlivým osobnostem, tak kvůli nadčasovému soundu, naléhavosti textů a kombinaci monstrózní show s křehkou snivostí. Avšak na počátku, tak jako většina hudebních uskupení zrozených v letech šedesátých, ani Pink Floyd neunikli poválečné euforii úzce spojené s bohémským životem a experimentováním s drogami.

První vůdce, zpěvák a kytarista Syd Barret, byl klíčový pro samotný zrod kapely v roce 1965, kdy společně s Nickem Masonem, Rogerem Watersem a Rickem Wrightem vytvořil uskupení tehdy ještě zvané Sigma 6. Všichni pocházeli z vyšší společnosti, studovali architekturu a svou hudbu již tehdy označovali za umění - později art-rock. Díky jejich bláznivým instrumentálním kreacím a vizuálně propracované show se o nich po celé Británii šířily zvěsti doslova bleskově. Na jejich debutovém albu The Piper at the Gates of Dawn se otiskla Barretova originální fantazie, spontánnost a poetika v hudbě i textech. Doslova přenesl Pink Floyd do abstraktních fantaskních krajin a jiných zvukových dimenzí. Jako talentovaný kytarista tak rozšířil obzory tehdejší rockové hudby, což se mnohdy setkalo s nepochopením a nevolí zastánců klasického syrově znějícího rocku. To neměnilo nic na tom, že Pink Floyd nadále stoupali strmě k vrcholu a jejich převratná muzika oslovovala čím dál tím více mladých lidí.

Počátkem roku 1968 se však projevila Barretova bující duševní choroba, jejíž příčinou byla nesporně závislost na LSD. Kapela proto oslovila výborného kytaristu a Barretova dlouhodobého přítele Davida Gilmoura. Zanedlouho se však Barretův stav zhoršil natolik, že již nebyl schopen v kapele působit, tudíž jakožto „otec Pink Floyd“ byl donucen z kapely, po poměrně krátkém působení, odejít.

Následovala čtyřletá etapa hledání nového směru, kterým by se měla kapela ubírat. Noví Pink Floyd bojovali s odpoutáním se od Barretova stínu a snažili se dokázat sami sobě i veřejnosti, že dokáží uspět i bez něj. Žádný z členů však neměl natolik dominantní postavení jako právě Barret. Pink Floyd vydali několik alb, která se od sebe vzájemně odlišovala a skládali i hudbu k filmům.

Do popředí kapely se díky bravurním organizačním vlastnostem začal pozvolna dostávat Roger Waters a postupně do Pink Floyd, podobně jako Barret, převtělil své vize a dal tak skupině novou tvář. Hravou melodiku z dřívější tvorby začaly nahrazovat temnější, místy až magické postupy a abstraktní kompozice s nekonkrétním tématem vystřídala ucelená a promyšlená koncepce.

Největší zlom přinesl rok 1971, kdy Waters přišel s první monotematickou koncepcí, kterou sestavil na základě aktuálních problémů lidstva a dotvořil díky odpovědím pracovníků z nahrávacího studia na jeho otázky řešící problematiku: psychických problémů (odkaz na Syda Barreta), války, peněz a chamtivosti, pomíjivosti života, strachu ze smrti a dalších negativních jevů.

„Waters se zde konečně našel jako textař. Uvědomoval si, že se může porvat s vážnějšími tématy. Vzpomínám si, že chtěl, aby nové skladby byly co nejpřímější a nejkonkrétnější, nic v nich nebude skryté v hádankách. Chtěl se vzdálit všem těm psychedelickým kličkám a poprvé říct, co chce.“ David Gilmour

Tento fenomenální koncept původně nazvaný Eclipse je ukázkou mistrovské studiové práce. Zčásti instrumentální koncept obsahuje deset skladeb, přičemž každá popisuje vždy jiný z již uvedených témat. První stopu Speak to Me otvírá zvuk imitující tlukot srdce, ke kterému se záhy přidává tikot hodin, cinkání mincí a údery pokladny, následuje neklidný monolog střídající se se zlověstným smíchem a vše graduje finálním výkřikem, jenž přechází v první tóny skladby Breathe. Tyto spojené symboly dávají za vznik novému sdělení. Pomocí hluků a mluveného slova utvářejí umocněnou verzi samotného poselství textů, příběh se najednou stává naléhavější. Mluvené části provázející celé album vynikají oproti stylizovanému zpívanému textu svou konkrétností a hrubostí, díky čemuž je může recipient vnímat až znepokojivě. Vybrané výpovědi lidí, kteří se zrovna nacházeli ve studiu a čelili Watersovým otázkám, zanechávají dojem, že jde opravdu o obecný lidský problém.

Výraznou roli zde také hrají nově používané syntezátory, které dotvářejí hypnotizující atmosféru. Dokonalým příkladem je instrumentální skladba On the Run, v níž se opakuje smyčka několika dynamicky kolísajících tónů stále dokola, která dohromady se stěžejním rytmem symbolizuje spěch moderního světa.

Zpěv, v podání Davida Gilmoura (výjimečně R. Waterse), je na celém albu velice procítěný a vylučuje tvrzení, že se z muziky Pink Floyd vytratilo psychedelické kouzlo. Důležitou složkou jsou také Gilmourovy geniální kytarové riffy a sóla, například ve skladbě Time. V téže skladbě je na začátku při shluku zvonění budíků a hodin použita kvadrofonie, kterou skupina využívala především na koncertech. Díky tomuto systému byl divák doslova obklopen zvukovou masou a cítil se být ve středu veškerého dění, což značně přiblížilo koncert, s veškerou show, divadelnímu zážitku. The Great Gig in the Skyje jedinou vokálně-instrumentální skladbou, kde exceluje Clare Torry a její uhrančivý vokální výkon dodává této metafoře o smrti dokonalou atmosféru. Komerčně nejznámější skladby Money se zvukem cinkajících mincí, trhajících účtenek a Us and Them s protiválečným textem drží neutuchající hudební zážitek a nechávají vyniknout druhého hosta na desce, saxofonistu Dicka Perryho. Roger Waters výrazněji zpívá pouze ve skladbě Brain Damage s gospelovým feelingem, která pojednává o postupném zešílení člověka – touto skladbou Waters poukázal na osud Syda Barreta. Následuje závěr v podobě skladby Eclipse, která hudebně navazuje na skladbu předchozí a s pomocí doprovodných zpěvů utváří závěrečné resumé. Nastává finální gradace, kterou střídá vytrácející se tlukot srdce a zní poslední slova: „There is no dark side of the moon really. Matter of fact it's all dark."

Za zmínku také stojí grafika na obalu desky, kterou vytvořila designerská skupina Hipgnosis a George Hardie. Motiv je optický hranol rozkládající světlo na černém podkladu, proti běžnému vyobrazení však chybí indigo, barev je jen šest (skutečný hranol rozkládá světlo bez znatelných barevných předělů). Tato grafika po vydání získávala jedno ocenění za druhým a řadí se mezi nejlepší obaly v historii.

Nespočet hudebních kritiků si pokládá otázky, zda by Pink Floyd nebyli bez všech těch zvukových efektů a megalomanské show jen dalším tuctovým big-beatem oné doby: „Co je v jejich tvorbě vlastně onen ‚art‘? Nejedná se o přehnanou pompéznost? Je tam opravdu taková hloubka a síla? Není hudba Pink Floyd příliš zaujatá svou vlastní uměleckostí?“ Druzí argumentují, že ony efekty a show byly nedílnou součástí Pink Floyd už téměř od počátku jejich kariéry a díky těmto inovacím dali vzniknout art-rocku v pravém slova smyslu a výrazně posunuli chápání hudby a umění do nových nepoznaných sfér, avšak ne každý jejich hudbu dokázal vstřebat.

Ač je toto album pesimisticko-nihilistickým příběhem s krajně depresivními texty, přesto nemusí být tyto emoce po poslechu automatické. Mnozí v něm nacházejí erotično, magii i uklidňující prožitek. Spekulace, zda je toto nejlepší album Pink Floyd nenacházejí konce. Bezpochyby ale katapultovalo kapelu do výšin hudebního průmyslu, i když překonat nepřekonatelné se skupině nepodařilo ani známou Zdí (The Wall). Status „rockových dinosaurů“ jim však zůstane zřejmě až navěky.

Dokonalé propojení všech dílčích částí, výborná instrumentální i vokální složka a nadčasové téma dělá z The Dark Side of the Moon bezesporu jednu z nejlépe provedených konceptuálních desek v historii hudby.

„Zavřete oči, zhasněte světlo a nechte se provést po odvrácené straně měsíce.“ B. Geldof