Nové album Pink Floyd bylo dopředu avizované jako pocta zesnulému Ricku Wrightovi, jeho práci a roli, kterou u Flojdů měl. Stejně tak se dopředu vědělo, že album bude složeno z toho, co se kapela rozhodla nevydat na The Division Bell. Tedy circa 20 let starý šmiklý materiál, v roce 2013 dopracovaný. Na albu je jedna jediná regulérní píseň - Louder Than Words, zbytek se opravdu nese v duchu inter a outer, rozpracovaných myšlenek. Něco, co leckdo nerozdýchá – tohle, že má být regulérní album progové legendy?

Odpověď, zda je, nebo není, na tu si musí odpovědět každý sám. Stejně tak, jako se Gilmour s Masonem tímto počinem hudebně loučí s přítelem a kolegou, loučí se i posluchač s Flojdy jako takovými, pokud tak neudělal už mnohem, mnohem dříve. Dostává možnost si ještě jednou podat ruku s padesát let starým fenoménem (nejen) progresivního rocku. Naposledy vstoupit do zasněného světa magické Davidovy kytary a Rickových kláves. Příležitost, jak definitivně vymezit prostor na poličce, kam patří víceméně všechno, co tahle kapela kdy vydala.

The Endless River není nic víc, než poslední zastávka na dlouhé cestě, lehké ohlédnutí přes rameno. Co přes něj uvidíme? Ať je už obsah jaký chce, stále a nepochybně má určitý potenciál. Flojdovské odřezky jsou o několik levelů jinde, než zbytek progového světa. I když může, a taky bude, celé album působit nesourodě a neurčitě, dovede posluchače vtáhnout a dostat přesně tam, kde jej potřebuje. Ne, oni nikdy nepotřebovali sáhodlouhé opusy na budování potřebné atmosféry, jejich podpis je i přes podstatu původně zbytného materiálu jednoznačný. Stejně jako nepřeslechnete zamýšlený tribut práci Ricka Wrighta, jeho party jsou čitelnější a silnější, než tomu bylo dříve. Nahrávka dýchne hned ze začátku enormně silnými fláky v Side 1 a udrží pozornost až do konce, přestože mnoho částí se krapet vytrácí do ztracena, třeba konci Side 2 (Unsung-Anisima) by slušela větší hloubka a poloambientní Side 3 pozbývá hudební konzistence téměř zcela, ačkoliv Allons-y jako celek vyzní velmi silně. Nedaří se to zachránit ani Hawkingovi v Talkin´ Hawkin´. Instrumentálním opusům i přes jejich vysokou kvalitu chybí něco navíc, citelné emoce, drama. Změna přijde až v poslední části, kterou završí závěrečná a definitivní Louder Than Words, výborný song, mrkněte na klip.

Jako celek se album tedy opravdu těžko hodnotí. Z pohledu Pink Floyd se jedná opravdu jen o vzpomínkové album, nějaká větší tvůrčí aktivita na něm chybí. Pokud někdo čekal víc, tak se dočkat ani nemohl – kapela jako taková nikam nepokračuje už desítky let. I tak zůstává albem velmi silným a zdařilým, nejde o žádnou zbytečně nastavovanou kaši, ten pocit z toho nemám. Jedné věci je ovšem škoda. Dvou věcí. Ta první je, že materiál The Endless River mohl udělat, být použit, z The Division Bell naprosto ultimativní dvouplacku nekompromisní kvality. Fungovalo by to, uslyšíte sami.

Druhá věc, a to je trochu všeobecný stesk - je škoda, že jinak tvůrčí Gilmour s Watersem mezi sebou spálili všechny mosty. Jejich tvorba v kombinaci s tím, co dovedou Flojdi vydat na „pouze“ vzpomínkové nahrávce, by s přehledem trhala tapety ze zdi. Ale to už je jenom historie, teď již definitivně.

A dodatek k deluxe verzi s DVD: na placce najdete šest audiovizuálních kousků (nejde o klipy, ale o takové nějaké nahrávky, sestřihy apod.), tři další songy a 5.1 verzi alba. V krabičce navíc tři obrázky a klasickou knížečku.