Datum vydání: 21. únor 2025
Vydali: Profound Lore Records
Žánr: death metal, war metal, grindcore

Pissgrave vyhřezli z Filadelfie, aby pokoušeli hranici death metalu z trochu jiného úhlu. Jako kdyby zkoušeli stvořit něco, co by vylezlo z Carcass, kdyby se Symphonies of Sickness nezačalo stáčet směrem ke schůdnějšímu a hudebnějšímu. Ovšem s tou výjimkou, že Pissgrave přizpůsobují úroveň extrému současnosti. Výsledek působí evokativně, až překvapivě hmatatelně.

Z naturalistického pojetí kapely vyvstává svérázná a výjimečně odporná nadhodnota, na kterou nedosahují ani nejzazší stupně goregrindů. Své dělá snad jakási dekadentní poetika (stačí se „kochat“ názvy skladeb) kombinovaná s minimálně krášlenou vizualizací. Celek nepůsobí záměrně přehnaně – covery zdobené fotkou nejodpornější možné dohry nepřízně osudu a prostě připojeným názvem desky akcentují realitu, která by se měla správně odkývat jen několika vyvoleným se schopností zvládat pohled bez emoce, s forenzním odstupem.

Stejně odlidštěně působí kapelní repertoár. Death metal prostý jakéhokoliv aspektu melodie využívá starých žánrových prvků á la Necrovore, pozdějších Morbid Angel, ranějších Incantation. Přesahuje ale i do jiných sfér – po boku zjevného grindcoru se do zvuku propisuje novodobější disonance a war metal na styl Conqueror. A právě tady vzniká hrana, kde se Pissgrave zvukově odštěpují od zbytku – kapela přebírá chaos, roubuje ho do deathmetalových struktur, čímž vzniká jakási zvrácená systematičnost.

Malignant Worthlessness dle všeho ukončuje kapelní aktivitu. A v jistých ohledech jde o smysluplnou tečku. Třetí deska jde ve šlépějích předchůdců a v kontextu psaní tolik nepřekvapí. V první řadě tak zaujme zvuk, který je nyní dost čistý na to, aby šlo rozpoznat, že za produkovanými zvuky zpoza mikrofonu opravdu stojí hrdlo a ne něco, co (jak někdo trefně poznamenal v komentářích na Youtube) připomíná sání posledních zbytků šejku brčkem.

Míra rozpoznatelnost se ale týká i zbytku. V Malignant Worthlessness lze lépe číst, lépe chytat kytarovou i perkusní práci. Na první dobrou lze nabýt dojmu, že deska postrádá něco z původní ztrouchnivělosti, zaprášenosti, která jde s estetikou humusu přirozeně ruku v ruce. Více poslechů ale rozkryje, že onen pocit opravdu vyvěrá z kapelního songwritingu – ani ne vřelého, ani chladného. Spíše klinicky neutrálního se snahou zhudebnit mrtvolné čvachtání.

Psaní na Malignant Worthlessness nestagnuje: drží se na stejné úrovni s předchůdci, roste spíše do techniky. Poslech je v rámci riffů, změn temp košatý, vyvážený, sem tam i překvapivý (čistý promluvný vokál by u Pissgrave čekal asi málokdo). Ve stejné době si ale kapela umí zachovat prapůvodní gró budované na mokvavých, hnijících a makabrózně kroucených částech lidských těl.