Po temným, monotónním White Chalk se PJ vrací s deskou, na který se dala dohromady s Johnem Parishem. A Woman a Man Walked By se vrací zpátky k zábavným kreativním písničkám protkaných těžkou poetikou, jak už to od těhle dvou znáš z předchozího počinu.

Znova přicházej s krátkým albem, kde najdeš hudební experimenty od koketování se všemožnejma country nástroje až po divný vokální variace PJ Harvey (obzvlášť doporučuju soustředit se na psí hlásky v Pig Will Not).

A Woman a Man Walked By má bohatou strukturu. Stačí porovnat písničky mezi sebou a nenajdeš dvě, který by se podobaly. Začíná se klidnou vodou, jednoduchý vyznání lásky, následovaný skokem ke country k pobavení, potom polomáčený kousky lo-fi zoufalství a celý to zakončuje brutální feministickej nátlak. Z těch pár písniček si na albu okamžitě zapamatuješ dvě, tři a začneš si je nevědomky pobroukávat při procházení se ulicema (pravděpodobně se smyšlenejma textama).

Všechny tyhle části se krásně slévaj dohromady do punkovýho folk kotlíku. Co tě okamžitě začne hlodat je, že už si tyhle písničky někde slyšel. A taky že jo, stačí se podívat do polic, najít Dance Hall at Louise Point a dostaneš ty samý aranže, znovu si poslechni Rid of Me a najdeš ty samý vokály. Navíc i poetikou protkaný texty pojednávaj o těch samejch věcech, o kterejch Polly Jean zpívá už víc než dvacet let. Pořád města, pořád nenafintěný holky a pořád zoufalá láska.

Na konci budeš šťastnej za návrat tohohle výkonnýho páru, za měsíc za dva na něj zapomeneš, hodíš na rostoucí hromádku s nápisem nahrávky PJ a budeš čekat až zas něco velkýho vydá.
 
Přeložil kotek.

After the dark, monotonic White Chalk PJ strikes back with an album made in cooperation with John Parish. A Woman a Man Walked By takes us back to the fun creative songs charged with heavy poetic load that this two artists had accomplished before.

Once again, this pair offer us a short album where you have musical experiments that go from the use of a wide range of country instruments to the weird variations in PJ’s voice (keep an eye to the doggy voice on Pig Will Not).

A Woman a Man Walked By is full of structure richness. Just compare the songs in between them and you won´t find two alike. It starts with a clear water love song, then moves on to fun country, followed by dips of lo-fi desperation and ending with a violent feminist assault. From this small pack of songs you will mechanically retain about three in you memory and without realising it you will start singing it in the streets (probably making up the lyrics).

All these elements result wonderfully in an punkish folk genre. The thing is that we get the impression of having heard this before and indeed we did. Just go back to your shelves and look for Dance Hall at Louise Point and you will get the same arrangements, relisten Rid of Me and you will encounter the same vocals. Plus the poetic charged lyrics talk about the same themes that Polly Jean has been singing for more than twenty years now. Still the cities, still the manly woman and still the desperate love.

In the end, you’ll be happy for the return of this productive pair, in a month or two you’ll forget all about it, throw it to the growing pile of PJ’s albums and just wait for her next big work.