Když tasmánská úderka na scéně poprvé pořádně vystrčila čenich z nory, mluvilo se o mladé kapele, která v té době na kontě měla již dvě alba, v superlativech. Aby ne, krom energičnosti sálala v deathmetalovém hrobě originalitou a nevšedním přístupem k melodii, logicky po ní sáhl lovec tasm…lentů Neurotic Records. A byl to dobrý krok, který Australany katapultoval ještě výš, vystřelil je až k Nuclear Blast, kde vyšly dvě desky, z nichž ta druhá již naznačovala něco, co se na aktuálním šlicu v kožíšku projevuje naplno. Ano, Psycroptic měknou a potkává je to, co se tak ňák stalo s Schuldinerovými Death v období Symbolic.

Samozřejmě se nedá mluvit o jakékoli podobnosti s Chuckovou partou, ale že Psycroptic své ostře broušené hrany otupují čím dál víc a vstřebávají více vlivů z „mainstreamu“ (nevím, zda to nazvat takto, ale proč vlastně ne), toho si najisto všiml každý, kdo jejich alba prolétl byť jen letmo. A netýká se to jen hudby, i zvuku a zpěvu. Psycroptic jsou stále více heavy, zpomalují, ubírají na nekompromisnosti, rozšiřují žánrový záběr, a ačkoli se neobávám, že by žánrový přídomek death v jejich tvorbě měl začít odolávat své pozici, spíš jsem v očekávání, kam se Tasmánci ještě dostanou.

Zásadní pro posluchače a fanouška kapely jsou ale dvě věci. I přes vyšokované počáteční zakroucení hlavou nad některými kroky kapely je cítit stále pevná skladatelská otěž a její vysoká úroveň, a dále, i přes větší otevřenost kapely zůstává zachován její rukopis, a to většinou i v momentech, kde se bratři Haleyové pouštějí do „objevování“. Výjimečnost jejich melodiky a vlastně i vedení skladby je zachováno, navíc se pod náporem některých nových vlivů tvorba nerozpadá a drží celistvě při sobě. Toto vnímám jako největší devizu oproti předchozí desce The Inherited Repression, kde mi do sebe všechna soukolí úplně nezapadala.

Asi bych měl zmínit ty největší nové vlivy („objevování“), když už je o nich tolik řeč. Kam se ale kapela může ubírat, když vydává šestou desku a nechce se opakovat a převléci kabát? Jít cestou většího extrému, vyměnit členy, nebo otevřít náruč a pobrat z okolí plnými hrstmi. A to poslední Psycroptic dělají. Nejedná se sice o nic omračujícího a neprotřelý posluchač až tolik rozdílného neuslyší, člověk s jejich tvorbou seznámený však odlišnosti slyší na první dobrou.

Nejzásadnější je asi atmosféra. Že Psycroptic dokáží zapojit rozkladové kytary, jsme minule již slyšeli, um do hudby vměstnat dokonale znějící zpomalení mají ale osvojen nově a využívají jej ne jen zřídka. Zbavili se taktéž obavy nad užitými prostředky a nedočkáme se jen akustického výpadu jako v případě Euphorinasia a Deprivation z minulého alba, tentokrát jich tu je hnedle několik a nebojí se dokonce ani piana. Nové inspirace z minula jen naznačené rozvíjejí mnohem dál a ve vícero skladbách. Není to však zdaleka to poslední, a příkladem nechť mi poslouží Sentence of Immortality, kterou bychom na předchozích deskách mohli očekávat jen těžko - Gojirou (troufám si tvrdit titulní skladbou L’Enfant Sauvage) silně ovlivněná skladba.

Psycroptic však není vyměklé. Deska je sice více heavy, autoři však neubírají na agresivitě, kterou zde poměrně silně zastupuje thrashověji znělejší riffování – nečekejte ale žádné retro, tohle je nekompromisní zařezávání jak to umí třeba kanadští Annihilator. No a pak tu je ještě námrdovka Setting the Skies Ablaze. Vskutku vypečená skladba.

Psycroptic nestojí na místě, hledají cesty i za cenu toho, že někomu jejich nově nabytá chytlavost a úbytek v bpm vonět nebude. Furt je to muzika poctivá, dobře udělaná a písně disponují vším, co je má dělat písní. Nikde nic nepřečnívá, ani nechybí, má to pohyb, jen se více zaměřují na atmosféru a prožitek, než na plné vybití agrese a vzteku. A tomu se přizpůsobuje i vokál Jasona. Takže? Nakonec mě ta deska vlastně baví!

 
A co o albu říká marastí kmen? (Vyjmuto z Alba měsíce.)

– po prvom vypočutí som myslel, že ich zvozím za tie ich nikdy nekončiace pidlikanské orgie, ale nahrávka mi stále nedala pokoj a znovu a znovu som sa k nej vracal. Napokon musím skonštatovať, že sa im podaril slušný tech-death album s vynikajúcimi nápadmi. Čo ma ale irituje, je ich umiernené, až kľudné vyznenie a umelý zvuk nahrávky tomu tiež moc neprospieva. Pritom by stačilo pridať na surovosti, neučesanosti a bolo by to úplne super. (Cronic)

– Tasmánští borci u nás platili hodně za čerty, leč jejich novinka už tolik…no ono to není špatné, jen už to prostě není death metal. (brutusáček)

– přes počáteční „co to je?“, jelikož tohle opravdu je dost netradiční deska Tasmánců, se pocitové rozpoložení usadilo na „dobré to je“, a když si na znění desky navyknete, je to vlastně jen trošilinku experimentálnější Psycroptic, co už jen tolik nesype. (LooMis)

– povinnost pro všechny současné thrash-revivaly, které se nepohnuly dál, než za obzor let 1985 až 1992 a nejsou schopny ničeho jiného, než nekonečných citací těchto dob. Aktuální Psycroptic ukazují, kolik se toho dá ještě naroubovat, aby to sice nezapíralo jasný inspirační zdroj, ale zároveň nebylo tisícím lektvarem z nudy. (piTRs)

– víc hardcoru, samozřejmě s Haleyovou ekvilibristikou. (Hanz Strewer)