RAGNAROK, to je dnes především Jontho. Bubeník a příležitostný řvoun v jedné osobě. Poslední osoba, která pamatuje období nahrávání prvních demáčů kapely. Od roku 94 už uběhl nějaký ten čas a o deset let později, po nahrání alba Blackdoor Miracle, jej opustili poslední původní spoluzakladatelé. Jméno je tedy staré, sestava však víceméně zánovní. Za mikrofonem je kupříkladu již druhé album HansFyrste ze Svarttjern, stejně tak je to druhý zásek basáka DezeptiCunta a kytarista Bolverk je zase ve svých jednačtyřiceti letech nováčkem úplným.

Novinka rozhodně neselhává v proprietách, které se od ní čekají. Rouhačský obal tu je a proti některým starším se mi i zamlouvá. Lyriku
k dispozici nemám, ale z názvů je jasné, že zla tu bude víc než dost. Kratinké intro před Blood of Saints je také dostatečně výhružné. Pro mne uspokojivá je taky agrese, která z hudby čpí, když se vyvalí z beden.

Dostihy se rozběhnou bez větších zdržovaček a hledat v nich nějaké záludnosti a rafinovanosti je docela zbytečné. Alespoň je jasno, jaké sortě posluchačů je tohle dílo určeno. Člověk má to hodnocení hned snazší. Jontho klepe s nasazením a žene černé tornádo kupředu poměrně nesmlouvavě. Jeho kolegové si nikterak přehnaně nepotrpí na melodie a je tedy zbytečné očekávat rozmáchlé hymny á la Dark Funeral a spol. Je to stručnější, jednodušší, přímočařejší sirnatý sekec mazec. Riffovačka, refrén (spočívající většinou v recitaci názvu songu), riffovačka, refrén a tradá k další blasfémii. Každá menší vyhrávka je vzácností, která vnese trochu oživení do jinak nekompromisní řežby. HansFyrste všemu nasazuje korunu svým jedovatým a násilným skřehotem. Nu a teď jde jen a pouze o to, zda vám to stačí…

Osobně mám RAGNAROK nejraději na In Nomine Satanas z roku 2002. Taková Crowned as Prince of Darkness mne baví dosud abnormálně a i přes nesporné kvality novinky mám obavu, že tady žádné podobně silné momenty člověk nenajde. Je to poctivá raubířina s odpovídajícím kostilámajícím zvukem. Když se naladíte na tuhle notu, může pro vás Malediction být víc než uspokojujícím černočerným nátěrem. Metal a rouhání. O zvuk se taky postaral Devo v Endarkeru a tím je řečeno vše. Ono rouhání bude pojato snad aspoň v textech trochu neotřele a HansFyrste si na nich dává záležet, jako ve své domovské kapele. Jen si říkám, zda bude v bookletu skutečně uveden název skladby (Dolce et Decorum est) Pro Patria Mori. Možná je to jen fígl, který má potěšit Špagetáře. Dulce nebo dolce. Čert to spral…

Ku cti Norů slouží, že i když na Malediction nepřinášejí nic zlomového ani dechberoucího, zachovávají si určitou úroveň (osobně mne novinka baví o něco víc, než předchozí Collectors of the King). Celá deska sviští kupředu bez nijakých hluchých momentů a osobně jsem se nijak nudit nestihl. Milovníci starší tvorby budou možná zklamáni poněkud jiným pojetím černoty, ale ta změna je poplatná personálním rošádám a naznačena byla jasně již na předchozím záseku. Pokud máte chuť na black metal více násilný, nežli melodický, pak by vás novinka RAGNAROK neměla urazit.

Album můžete objednat zde.