V souvislosti s americkými kapelami, které za Velkou louží v současnosti utvářejí vcelku oblíbenou scénu stoner rocku a sludge metalu, se často a s oblibou používají chlapácká přízviska jako třeba dřevorubci (snad kvůli neholeným a drsňáckým tvářím muzikantů), stejně tak se mnozí pisálci nerozpakují hudbu těchto relativně nových kapel navázat na kořeny vězící až někde u legend rockového či metalového dávnověku, jakými jsou třeba kapely typu MOTÖRHEAD nebo BLACK SABBATH. Osobně si však myslím, že valná většina těchto současných zaoceánských kapel zůstane prostě celou dobu jenom dalším výstřelkem tamějšího undergroundu. S punkovým nábojem a těžištěm tvorby v trochu větší syrovosti (a mnohem menší propracovaností) než bylo obvyklé u již tak dosti hutných klasik zmiňovaného metalového dávnověku, lze ostatně fungovat jako solidní koncertní artikl na klubové scéně plné mladých štik. Na to, aby se dnes podobné kapely vyhouply mezi elitu, jim stále ještě chybí několik podstatných věcí. Za prvé - originalita, za druhé - skladatelská potence a neotřelé nápady, a konečně za třetí - sráží je vcelku průměrný zpěv; jo, chlapík je drsnej řvoun, jenže jeho projev je neměnný a tak nějak vcelku hovězí. O dalších věcech, týkajících se spíše nehudebních prvků, pro dnešek raději pomlčím, nebo se o to alespoň chvíli (minutu?) budu snažit. Berete? Pokračujme. Neslibuji udržení nastoleného.

Oregonští RED FANG jsou zde s třetí deskou a to znamená stejný počet alb, jako mají na svém kontě i jejich služebně starší, trochu vyhranější a méně divocí současníci z BARONESS, které mnozí berou již jako velkou kapelu. Ono vlastně jak se to vezme - v porovnání s čím velkou? S RED FANG? To jistě ano. S MASTODON? Dejte si sprchu.

Jižané soustředění okolo Johna Baizleyho však, navzdory některým nepříjemným událostem, které jim v nedávné době zkřížily plány a přibrzdily jejich dráhu (autonehoda), měli donedávna o dost více našlápnuto než zde recenzovaní RED FANG. U mnohých hudebních posluchačů totiž platí BARONESS stále za kapelu, do které jsou vkládána velká očekávání. Můj názor je však trochu jiný. Ještě než se tedy budeme soustředit na hrubiány z RED FANG, trochu zde odbočme. Odhaduji, že „nadějní“ BARONESS dle mého zůstanou v metalovém undergroundu stejně jako RED FANG, a to i navzdory faktu, že pestrobarevné a velmi propracované obaly jejich desek působí jakoby je kreslil Alfons Mucha, tedy opravdový mistr, a taky navzdory skutečnosti, že se oproti RED FANG přeci jen trochu snaží o proměnlivější výraz a více melodií, nemluvě o faktu, že jejich propocené flanelové košile možná trochu méně smrdí, než je tomu právě u oregonských pracantů.

Mám takovou teorii. Kdyby jste se podívali k BARONESS do kufru jejich pracovního vozidla, patrně by jste tam žádnou motorovou pilu nebo sekyru nenašli, zato se vsadím, že pokud by jste tak učinili u RED FANG, objevili by jste tam arsenál nejrůznějšího náčiní a ještě desetikilovej neidentifikovatelnej flák masa zabalenej do krvavýho hadru. Tohle je prostě Amerika a RED FANG působí a hrají jako praví američtí drsňáci ošlehaní těžkou prací v divočině, i chlastem v místních pajzlech.

Svůj hrubiánskej rock´n´roll vám tahle parta vyloženě natlačí do ksichtu se vší přímočarostí. Skladby mají patřičný drive a jdou na dřeň. Bez krvavých šrámů se to celé jen stěží obejde. Ovšem pokud tak poslouchám Whales and Leeches po několikáté, zjišťuji rovněž, že jsou si vlastně ve většině případů jejich skladby velmi podobné a kapela se v nich drží jednolitého mustru. V tomto ohledu platí za vrchol dvě hypnotické skladby, Dawn Rising a Failure, které zde stojí v určitém kontrastu od ostatního svižnějšího materiálu. Jde vlastně o dobrou současnou desku, ovšem prozatím ne zas až tak dobrou, abych mluvil v souvislosti s touhle partou o nějaké velké naději. Záchvěvy cítím, zemětřesení se nekoná. Budoucnost ukáže.