Když jsem si v recenzi na demo Sleep Terror dělal legraci ze strukturalistických hrátek se styly, netušil jsem, že existuje kapela, při jejímž poslechu sklapnou mé čelisti na prázdno. Fúze veškerého metalu i nemetalu jako NOVÝ STYL však předpokládá nejen orientaci v současném a historickém hudebním kontextu (jak u posluchače tak i u samotných hráčů), instrumentální hráčské výkony par excellence, otevřenou mysl pro stmelování odlišných hudebních koncepcí, ale hlavně CIT pro jejich vzájemnou provázanost. Kapel tohoto stylu přibývá jako muchomůrek v lese – The Sikth (pole alternativy), Ion Dissonance (pole všeho extrémního), Mr. Bungle (pole všeho úchylného), o Ephel Duath ani nemluvě. A nyní i Reflux.

Co vlastně Reflux hrají, je lakonicky zmíněno v záhlaví – chtěl jsem se vyhnout trapnému vyjmenovávání řady kapel; tak jak to často provádí jeden poměrně známý recenzent v ještě známějším rockovém časopisu. Oním slůvkem impresionistický jsem měl na mysli ono neuchopitelné přelévání z jednoho žánru do druhého - a to proto, že se tak neděje na základě náhody, ale určité nálady (která je celou skladbou prodchnuta). Při poslechu Reflux mi vytane na mysl jakýsi hybrid Dream Theater (míra virtuozity) a The Sikth (žánrová pestrost), který hraje cosi na způsob Glassjaw či Deftones (nu-metalový element) – ovšem s tvrdostí diamantu a silou vichřice. No řekněte sami… Reflux otvírali pro Hatebreed, Dying Fetus, Strapping Young Lad. ROZMANITOST! Instrumentace? Kytarista Tosin Abasi je prostě nový Petrucci, ty samá superlativa náleží k baskytaristovi a bubeníkovi.

Co se týče kostry skladeb, nejedná se o klasické ABABCB, ani ABCBDEC; nejspíš by nestačila celá abeceda od A-Z a nazpátek. Refrény se objevují na nečekaných místech, překvapení střídá překvapení, nálady se mění jako na horské dráze (viz instrumentálka -=[*]=- jde o mix opethovské psychedelické vybrnkávačky s drum’n’bassovým rytmem). Reflux zkrátka dokazují, že co se včera zdálo neslučitelné, dnes vedle sebe funguje jako spořádaná rodinka na výletě. Co bude zítra, na to se raději neptám.

Ještě první skladba Above the Pyramid and the Eye má v sobě zárodky čehosi, co se obvykle nazývá hit – píseň je čitelně strukturována, ale přesto silně nekonvenčně. No řekněte, napočítáte u „hitu“ tolik nápadů, kolik jich je zde? Já jich napočítal 10. V pořadí druhá Thoughts Dictate Reality (má to sedm a půl minuty!) je jiné kafe – alternativní presso po všech stránkách – tzn. žádná šlehačka, jež brzy splaskne. Tahle věc je svébytnou odpovědí na slavnou Metropolis. Chlapi vůbec neumí nápady protahovat, místo toho radši vymyslí do riffu objevnou aranž nebo rovnou přijdou s dalším nápadem. Můj nejoblíbenější kousek. A takhle to jde až na samotný konec celého padesátiminutového kompletu, po jehož poslechu nevíte, jestli jste si mezitím nezahrabali na zahrádku svojí hlavu. Tako-vý guláš v ní máte.

Můj hyperkriticismus se musel sklonit před tímto produktem. Plný počet bezpochyby zasluhuje. Debut hodný mistrů!!!

Ano, kapela Reflux doplňuje velmi početnou řádku kapel majících jádro v metal-core scéne, avšak pole působnosti této nadžánrové smečky toto i tak obsáhlé pískoviště bezpečně přerůstá. Moderní přístup v metal-corové muzice se zde místy (ale opravdu jen decentně) prolíná i s "tradičnějšími" techno-úlety, avšak nedochází k vzájemnému rušení. Kompozice jednotlivých songů může překvapit i zkušeného barda majícího přehled nejen v současné metal-core scéně a i po dobré 50minutovce agresivní muziky se budete poslechem výborně bavit, nacházejíc další a další momenty, jež zůstaly vaším uším doposud skryty. Míchání melo-emo vokálu není v souvislosti s mnoha žánrovými představiteli nikterak sporadickým jevem, a přesto ve vás poslech nevyvolává dojem křečovitě se trendu držící kapely, snažící se o rádoby přístupný refrén. Naopak! Barevnější pojetí vokálu skvěle koresponduje s celkovou výrazností projevu kapely, z které - soudě dle poslechu - čiší neuvěřitelný elán a hravost. Přirovnání k britskému fenoménu SikTh vůbec není mimo mísu. Jak velká pestrost a odvaha křížit, tak především instrumentální – a vskutku luxusní - jazzy pasáže tyto ostrovanské zběsilce evokují.

Reflux přesto nepovažuji za naprosto unikátní fenomén současné agresivní hudby, až už vůbec ne revoluční, přestože si oprávněně zaslouží nést prapor v čele pelotonu. Široké pole působnosti si zde podává ruku s velkou mírou invence, nicméně jistě nejsou jediní, komu se s takovým umem podobný kousek daří (což je samozřejmě jedině pozitivní!). Tahle kapela si určitě zaslouží váš obdiv. Nezbývá než hádat, čeho budeme svědky na dalších deskách, nicméně tahle deska zraje každým poslechem…

PS: Ondrajs - nazývat GlassJaw nu-metalem je jako krmit ropuchu hrachovou kaší :-).

Tak toto je další z oříšků. The Illusion of Democracy je totiž další deska, kterou mám doma již pěknou dobu a nedostala svůj zasloužený prostor. Impresionismus. Jo, proč ne. Klidně… Nezadržitelná míchanice nejen z vajíček a cibule, ale aj špíčku, šunčičky a pořádné dávky koření (najn only sůl und pepper), kterou připravuje kuchař s pořádně vytříbeným jazýčkem a mnoha zkušenostmi. Flažolety … Candiria … zasekávačky … Deftones … brnkajdy od psych po prog … Forrest Jump … hutný rytmizovaný kilča … The SiKth … neurózy… Zkrátka hodně interesantně slož(it)ený lomoz s barvitými zpěvy a neméně zajímavou sestavou čítající dvě vyblita, šikmoočka a čokomena. Dopo lastovku Modern Day Babylon, za tu je to…