Když dva dělají totéž, není to totéž. Známé úsloví lze do určité míry vztáhnout i na Rendezvous Point a Leprous. Ano, obě kapely mají společného bubeníka, zemi původu i žánr, přesto nejde o dvě strany jedné mince. Mladší bráškové fungují o polovinu kratší dobu než jejich známější souputníci, kteří si za svou existenci vydobyli renomé a i jakýsi patent a mustr na zasmušilý prog rock/metal s kopou emocí. Svým přístupem k žánru a tklivým vokálním výrazem sice inspirovali mnohé další spolky (namátkou třeba islandské Agent Fresco), označovat Rendezvous Point za pouhé epigony by ovšem nebylo fér. Jsou vlastní jednotkou byť operující v podobně zaměřených stylových mantinelech.

Dvě desky za devět let existence, to není příliš mnoho, nicméně v případě této kapely to svědčí o tom, kolik na obou počinech strávila času. I když se norský kvintet dá zařadit do poněkud vágní škatulky „prog“, nejde o její odnož, kde hrají prim instrumentální orgie a celková hyperkomplikovanost. Soubor netvoří ani mamutí kompozice (výjimkou je desetiminutová věc Mirrors z debutu), která bere inspiraci z předlouhých epických skladeb 70. let a které do tvrdší podoby přetavili Dream Theater. Rámcově tyto songy vypadají takto: prolog – sloka a refrén – nadstavba + dlouhé instrumentální a složité partie – uklidnění – velké finále. Nene, Rendezvous Point myslí v menším měřítku, skládají až banální písničky, jejichž jednoduchou kostru zdobí podobně jako vánoční stromeček ozdobami v podobě dílčích aranží, neotřelých nápadů nebo prostě jen bravurní instrumentací.

Marně se sám sebe ptám, v čem vlastně tkví největší přitažlivost kapely. Je to suverénní projev zpěváka Geirmunda Hansena, kterého někteří přirovnávají k Royi Khanovi (Conception, Kamelot)? Nebo nosné klávesové rejstříky Nicolaye Tangena Svennæse, o které se ostatní nástroje opírají jako o skálu? Nebo to jsou prostě jen do dokonale vybroušeného tvaru vypiplané songy s hromadou drobných prvků, které z nich ve finále dělají skladby s velkým S? Třeba otvírák Apollo čítá jeden, dva hlavní nápady, hudba bez nějakých rušivých momentů plyne, teče jako med a neustále graduje a graduje. Ano, tak nějak dříve zněli Leprous (album Coal), nicméně Rendezvous Point jsou jiní. Leprous jsou přece jen ve svém projevu svázanější, Rendevous Point jsou proti nim více variabilní. Nechybí jim synťáková osmdesátková zasněnost nedávno na Marastu recenzované Voly, postrockové plochy, v nichž vynikne jejich mnohovrstevnatost a zvukovamalba (místy znějí jako instrumentálně promakanější Sigur Rós), ale i rocková rozjuchanost a touha šlápnout na rockový plyn (slyš skladby jako v 7/4 rytmu zahranou Pressure nebo á la Muse laděnou Unfaithful).

Jak už bylo řečeno, hlavním nástrojem jsou klávesy a zpěv. Na nich všechno stojí a padá. I když jde o rock/metalovou bandu, kytara tu nesází riffy s ostrými hranami, většinou jen vybrnkává, atmosférické plochy spolu s basou opentluje, doplňuje, prokresluje, dává jim větší hloubku nebo jiný tón. Ale ano, jistě, i kytarista Petter Hallaråker se nebojí hrábnout do strun (třeba riffy v Digital Waste, Universal Chaos nebo Pressure jsou úderné), ale ve finálním zvukovém mixu jeho nástroj nehraje prim a egoisticky na sebe nestrhává příliš pozornosti a třeba sóla spočítáte na prstech jedné ruky. Řečeno upraveným Dumasovým citátem: „Jeden za kapelu, kapela za všechny.“

Na debutu Solar Storm se Rendezvous Point více inspirovali Dream Theater, ale druhá deska je spojuje více s Leprous, a to díky jejich melodicky zpěvným refrénům (táhlé „áááá“ si patrně budete pobrukovat spolu s Hansenem ve všech písních). A k té proaranžovanosti… ta je zkrátka mistrovská. Otvírák Apollo je prodchnutý až kosmicky znějícími zvuky, v Pressure se zase kombinuje polyrytmika, když do sedmičkového rytmu zpívá Geirmund refrén „rovně“, aniž by to nějak narušovalo jeho srozumitelnost. Ba naopak, nápady jsou napoprvé jasné jako facka, až při opakovaných posleších si všimnete drobných vychytávek a fíglů – ústřední nepravidelný rytmus v The Fall, Kolstadovy průšlapy v závěru The Takedown, nenápadné klávesové rejstříky v Resurrection, které s přesností architekta budují intimní atmosféru skladby a takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho.

Zkrátka a dobře, Rendezvous Point nedávají okatě najevo své hráčské schopnosti, namísto exhibice je zakomponovávají přímo do jednotlivých nápadů, které díky tomu i po desítkách poslechů stále pestře září barvou duhy. Tato skromnost je mi sympatická. Další velmi nadějná kapela z Norska.