Teď by měli zbystřit všichni ti, kteří si našli to svoje v současné módní vlně ortodoxního black metalu. Aby nedošlo ke zmýlené, nehovořím o black metalu v tradičním hudebním pojetí, ale ortodoxnosti z pohledu náboženského, kdy se za ortodoxní black metal považují kapely, jejichž členové buď přímo praktikují anebo minimálně do textů promítají v hojné míře filosofii tzv. cesty levé ruky (the left-hand path): nejčastěji theistický satanismus, luciferianismus, sétismus, temné okultní prvky, qlifotickou magii a démony atd., a to v daleko sofistikovanější podobě nežli zaběhlém schématu, s nímž před dvaatřiceti lety vyrukovali Venom. Tomu rovněž odpovídá i estetická stránka věci a celková prezentace těchto uskupení – hojně je využívána nejrůznější symbolika, latinské fráze, prvky východního a židovského mysticismu, biblické reference, náboženský syntax…

Do tohoto ranku spadají v současnosti velmi populární Deathspell Omega, jejichž způsob uctívání ďábla rozpitval kolega Black_Hand v recenzi na album Paracletus. Krom Francie se tato „scéna“ nejvíce rozmohla ve Švédsku, kde uctívači všeho ďábelského rostou jako houby po dešti: mj. Funeral Mist, Watain, Ondskapt, Ofermod, Malign, Orcivus, Nefandus, Mortuus, Lepra. Z tohoto prostředí, konkrétně z Ofermod, vzešel i Karl Emil Lundin, známější jako Atum nebo Abtriakon a jeho ambientně metalový projekt Reverorum Ib Malacht.

Ortodoxní black metal oplývá vlastnostmi dvojsečného meče tím, jakým způsobem rozděluje posluchačskou komunitu. Argumenty zastánců se pohybují od jeho myšlenkové a filosofické hloubky, pokročilosti a dospělosti (oproti standardu), opravdovosti jeho poselství, skutečné znalosti svého nepřítele, z čehož pramení větší lyrická propracovanost, jejímž důsledkem je i efektivnější vyjádření opovržení vůči abrahámovským náboženstvím a jejich zesměšnění, přes pěkně zpracované booklety až po příjemně zneklidňující pocity při čtení textů. Odpůrci se naproti tomu s ničím nemažou a bez skrupulí nazvou tento styl křesťanskou hudbou a muzikanty zrádci, jelikož masivně čerpají právě z křesťanské věrouky a samotný princip víry a uctívání se až moc blíží tomu křesťanskému (ubohost a maličkost člověka ve srovnání s ďáblem, případně snad i láska k ďáblovi), přičemž dokonce uznávají existenci samotného křesťanského Boha. Zkrátka jde vedle judaismu, křesťanství a islámu o další výhonek ze stejného kořene. Kdo má pravdu, nechť posoudí každý sám. Osobně razím názor, že je zbytečné si něčím takovým zasírat hlavu, muziku to neovlivní.
 
Nicméně, a teď se po té vatě konečně blížím k rozlousknutí onoho unblack metal oříšku v hlavičce tohoto článku, pravdou skutečně je, že ortodoxní black a křesťanství spojuje silnější pouto, než by se mohlo zdát. Jak jinak si totiž vysvětlit, že zmíněný Karl Emil Lundin, dříve vyznavač cesty levé ruky a člen kontroverzních Ofermod, před několika lety konvertoval ke katolické víře, nechal se pokřtít a se vším, proti čemu stál, se ztotožnil? Inu, lidská mysl jest věcí nanejvýš zapeklitou. Já vidím krásu v té schopnosti změny názoru.

S hudbou Reverorum Ib Malacht jsem měl tu čest poprvé před několika roky prostřednictvím debutového dema What Do You Think of the Old God, We Call Him Judas?, aniž bych tušil cokoliv o ideologickém pozadí tohoto tělesa. Krom Lundina se na nahrávání pravděpodobně podílí větší počet dalších lidí, čemuž by odpovídalo i hojné užívání chorálů. Demo na mě učinilo dojem, ale v záplavě dalších alb jsem s kapelou ztratil kontakt a vrátil se k ní až nyní, kdy AJNA Offensive vydali její první dlouhohrající (opravdu… téměř 80 minut) desku URKAOS. Připravte se tudíž na dlouhou, trnitou cestu plnou překážek, k jejichž zdolání se budete muset obrnit trpělivostí, chcete-li naplno proniknout do duše těchto švédských muzikantů. Ta je i přes jejich katolické vyznání dostatečně prohnilá a vlivy raných Ofermod se nedají jen tak zapřít, tudíž de facto nemáte nárok poznat, že neposloucháte satan muziku.

Zkušenosti s ambientem a odolnost vůči produkčním eskapádám přijdou k duhu. Jak se někdy stává, že určitý nástroj se nachází v mixu příliš nahoře, zde máme naopak vše uplacatěno tak, že nevyčnívá vůbec, ale vůbec nic a nebohý posluchač má v poměrně značné rychlosti problém odlišit synth od zastřené kytary. Ani bicí nijak nedominují, jen drží tempo. Jsem si jistý, že na případném koncertě by měl zvukař ohromné starosti. V tom ovšem spočívá ta pravá výzva, a kdo ji přijme, dočká se odměny v podobě intenzivního duchovního zážitku, který URKAOS s chutí dopřeje. Synth, kytara či snad obojí naráz, klidu si neužijete.

Pokud jste schopni na hodinu vypnout a věnovat ji soustředěnému poslechu, nejlépe ve tmě na kanapi, tak zjistíte, že co vám přišlo jako hovor vycházející odněkud ze sklepa včetně podivných zvuků, jsou komplexní blackmetalové riffy a ambientní melodie sázené v kvapíkovém tempu za doprovodu mluveného kázání, jindy chorálu, nechybí ani roztodivné hrdelní skřeky. Basa se nerozeznává o nic snáze, ale máme ji tu – prominentní je ve skladbě Omen, kde krásně bublá pod povrchem podobně jako ta Vikernesova na De Mysteriis Dom Sathanas. Výjimku z těchto pravidel tvoří úvodní Credamus, trojka Ecclesia‘s Call a sedmička The Lord is… zastupující na albu čistě ambientní složku. Síla URKAOS spočívá též v pocitech a představách, jež ve vás evokuje, já si prošel jeskynní na rudém Marsu, brodil se bahnem Amazonie, dusil se pod ledem horského jezera a tancoval okolo ohnivé vatry. Nahrávku uzavírá dosti zbytečné téměř devatenáctiminutové bezejmenné outro sestávající ze šumu a mně nesrozumitelného blábolení, dařilo se mi jej úspěšně ignorovat. Bohužel znamená 5% z hodnocení dolů.

Texty mají svůj původ převážně ve Vulgatě, Vyznání sv. Augustina a Nicodemově evangeliu, ale jen tak se k nim někdo nedostane.

Křesťanský black metal blbost? Kdepak.