Když se podíváme na to, co dnešní metalová scéna hojně produkuje, zjistíme, že se jedná hlavně o core-variace. A kroky mířící k moderně či snahy některých otevírat nové cestičky, s sebou logicky přináší i opačné tendence. Tedy kapely, které se dívají zpět, ty, které oprašují a nacházejí z dnešního pohledu zalíbení v „retro“ stylech – tedy ty, pro které je naopak minulost něčím novým, neobjeveným. A nemálo se díky hráčské vyspělosti mladých hudebníků děje i to, že do všech těchto směrů vnáší hráčský nadhled a suverenitu, jenž často ústí v přívlastky nesoucí slova technický a progresivní.
Proč o tom mluvím? Dle úvodního spuštění Existence is Futile by se totiž mohlo zdát, že na vás vybafne moderní melodicky metalcorová muzika. Rytmický podklad, nad tím vším melodie, žádné bariéry, prvotní sympatie. Jenže hned v půlce dvouapůlminutové skladby trio vyndá zápěstí z rukavičky a namlátí do vás thrashový kvapík s kopákovým podkladem, a tak si říkáte: „Něco na zaskočení posluchače nebo to byl jen úvod?“ Následující skladba vám dá odpověď.

Jen úvod. Dvojka Pestilence Reigns totiž spustí nesložitou thrashovou makanici navíc podpořenou sypanicí. Silně vám to připomene starou školu, vzpomenete na jednoduchou šlapavou imbecilitu D.R.I., kterou dnes reprezentují třeba Municipal Waste, ale Revocation v půlce riffing rozvětvují, dodávají do stroječku další kolečka a převodníky, přidávají na melodice, zesložiťují, dodávají sólo a v poklidu skladbu dokončují při návratu v původní jednoduchý „pančík“. Další Deathonomics už začíná jinak. Triolový základ a valící kytara, ze které by měl určitě radost Gary Holt. Svou power/thrash kontinuitou ale skladba připomene třeba Lamb Of God, následuje nekompromisní, ale komplexně podaný, thrashing, brnkačka a pokračuje se dalšími variacemi. V dalších skladbách Revocation úspěšně pokračují v hračičkovství a mnou naznačeném proplouvání v deltě klasického thrashe a technického pohledu. Výrazně si hrají s tempy, zrychlováním a zpomalováním motivů a obměnami poloh riffů, vymýšlí kompozice kytarových beglajtů s průšlapy nebo breaky bubeníka (nečekejte ale žádné extra stavebnice), zrychlují a přitvrzují thrashing až na deathmetalovou hranici a občasně a přesvědčivě pálí melodie, nebo klidně dobarvují nějakými těmi harmonicky nelichotivě znějícími akordy. Některé polohy pokládají prstokladem i epicky, chvilkami se dotýkají i klusavých temp, která jsou bližší přece jen power či heavy kapelám, ale schopně jich využívají, aby jimi zdůraznili následující pasáž.
V rámci svého úvodu jsem naznačil, přímo ale nezmínil důležitou vlastnost

materiálu, a tou je právě techničnost. Nejedná se ale o žádné soudobé virtuózní kouzelníky. Muzika Revocation vás neruší, nemusíte se soustředit na plno detailů a můžete při zachování čisté hlavy prostě jen poslouchat, aniž byste si uvědomili, že teď se hraje „technická“ pasáž. Pro zpestření si troufnou i na nějakou tu prstovačku, ale tyto kusy jsou spíš ojedinělé, dokreslující a tvoří většinou jen část jinak tažných riffů. Díky své vyhranosti si tedy občasně dovolí i náročnější kousek, prim tu ale nehrají ani náhodou, spíše je v tom všem silně povolena mladická a až punkáčská drzost, kdy klidně naprasí takový song, jakým je šestka Across Forests and Fjords, kde do mustainovského hávu chlapi oděli až progresivní black. Bez jakéhokoli přepjetí v tomto ale dokáží kombinovat i nadvzdušně plovoucí riffy stavebně blízké Nevermore, je jim vlastní lišáctví Coroner, celkově disponují nevlezlou chytlavostí a přitom zachovávají thrashovou údernost a deathovou tvrdost. Pokud se vám někomu líbili Diablo, i zde by se jisté společné prvky daly nalézt.
Zkrátka, dlouho jsem neslyšel, že by se někdo takto podíval na zoubek thrash metalu. Z celého poslechu se dá usoudit, že chlapci mají rádi stěny ne nepodobné Exodus, dokáží sáhnout i po uvolněnějších, vzletnějších a progresivnějších riffech a určitě by je neurazilo, kdybych řekl, že mají rádi i starý thrash éry Dark Angel. Určitě by je ale urazilo, kdybych nezmínil deathmetalovou tvrdost a porci radosti a vlastní invence, kterou do alba vložili. Nevšední je pak jistě i to, že všeho dosáhli prakticky minimálními výrazovými prostředky pouze jako trio a

nikde si nepomáhají žádnými efekty. Většinou, a to i pod polovinu sól, nepoužívají podkresovou kytaru a jen sem tam asi používají harmonizer pro proplnění zvuku, čili každý nástroj zde má svou roli. Jinak si ale až na pár míst prakticky vystačí s poměrně čistým thrashem, nepokoušejí se ani o žádné extra mimostylové experimenty a přesto se jim stále daří udržovat čerstvost a údernost. Dá se tedy mluvit o střídmosti, skromnosti, vybroušenosti a nadhledu, kde účel skvěle světí prostředky. Jo jo, pro tuto muziku prostě „je důležité míti Filipa”, jinak by to nemuselo dopadnout vůbec dobře. Čiré, nepřeplácané a fungující album.