Chlapi z Rosetty si nikdy nějak se stylovou čistotou hlavy nelámali a Wake/Lift i The Galilean Satellites jsou spíš mnohonásobnou míchanicí než uceleným chlebíčkem. V rámci přijatelných mezí stravitelnosti na obou zmíněných nahrávkách rezonují ozvuky ať už tvrdě kytarové či ambientní množiny. Nicméně, a to je podstatné a typické pro Rosettu, nejedná se o nějakou prvoplánovou oscilaci kolem vlastní osy, ani o bezduché tlačení atmosfér. Někdy, proč to nepřiznat, mě jinak zavedené formace obdobného ražení dovedou k smrti nudit nucením posluchače do něčeho, co bych pracovně nazval ‘přemýšlení o zvuku‘. Táhlé roviny bez patrné gradace, kvílení zpětných vazeb tam, kde bych je opravdu nečekal a podobně. Jsem sice fanda, ale čeho je moc, toho je příliš. Paradoxně ze všech kapel, které vytanou na mysli při takové úvaze, je Rosetta takovými partiemi nejznámější. Tak proč mě to u téhle kapely nenudí? Proč jinde i mnohem menší porce duchovna raději přeskočím a tady se do nich milerád kdykoliv položím?

Ještě jednu malou odbočku. Když jsem viděl vloni Rosettu naživo, chvíli mi trvalo spojit si předváděný výkon na pódiu a to, co hraje z placky. Jakoby dvě rozdílné kapely hrály tytéž fláky. Mike Armine sice na albech pěkně káže, ale naživo je z něho vyslovený diktátor. Sype to do publika jak kulometem, podmaní si celý prostor a nedá vydechnout (pokud teda nevypoví službu pojistná skříň, hahahaha). Tuhle přirozenou agresi teda na předchozích plackách najít lze, ale poskrovnu, nebo teda hodně ukrytou pod tlustou dekou. Novinka přesně tuhle tvář Rosetty odkrývá – album sice začíná tam, kde Satelity končí, ale je surovější, ostřejší, hbitější. Ne zas příliš, řekl bych, že tak akorát. Hned první dva fláky, takové vypalováky, ejchu, měl bych být pěkně spokojenej parchant, co?

Není to tak. Fláky to jsou sice hezké, ale hned třetí - Blue Day for Croatoa - vysloveně prozívám a uvažuji, co je tu špatně. Album poslechnu několikrát, hodněkrát a nepřijdu mu na chuť, přitom by se dalo říct, že je vše v naprostém pořádku. Že by snad zas jednou věčně nespokojený pán ťal do bezbranné oběti trhaje skladby jednu po druhé? Možná, spíš je to ale jinak. Rosetta nabídla to, co jsem chtěl, ale ne tak, jak jsem chtěl. Míří spíš povědomě do hodně poslouchatelných a příjemných vod, v té zmíněné trojce zní téměř protivně popově (není to jen tím melodickým nápěvem) a pozor, rozhodně jsem se snažil a neflákal to. Jenže hned potom je trojlístek Release-Revolve-Renew, sourozenecké trio zabírající bezmála dvacet minut docela monotónním kafemlýnkem a nespasí to ani dost bujará instrumentální práce, na které banda opravdu mohutně zapracovala. Rosettka tady netahá, nešlape, je příjemná, ladná, ale po čase už krapet protivná.

Jediným skutečně dobrým kusem je tak až závěrečná A Determinism of Morality. Bohužel, je to jediný song, ve kterém funguje to, v co jsem od alba očekával a v co jsem doufal. Tytéž plochy, na jaké jsme byli zvyklí dříve, doplněné ovšem o krapet štiplavější akcent a jadrnější energičnost. A to vše, aniž by se vypařil duch Rosetty, toho, co tahle kapela umí skutečně dobře a co jí přivedlo až sem. Album není zklamání. Rozetka neumí zklamat, ovšem umí taky mnohem víc potěšit. Pro někoho se tak stane A Determinism of Morality naprosto zbytečným albem, pro někoho to bude potěšení, někdo to má do sérky :).