Tak na začátku této pohádky nebylo rozhodně slovo, ale zlověstný ryk. Čerstvě utužená dvojice O´Malley – Anderson objevuje talent teprve sedmnáctileté Runhild Gammelsæter a motor Thorr´s Hammer rozjíždí nezadržitelnou (a extra dunivou) doomovou vlnu. Nadějná norská víla nicméně dává hudbě po krátkém, byť hutném, představení vale a rozhoduje se svými hlasivkami na čas drtit přednáškové sály na medicíně. Možná i toto životní rozhodnutí rozpoutává hudební vzlet výše zmíněného dua, tak jako tak se nyní již doktorka Gammelsæter (když nepočítám epizodní účast na White 1), PhD v oboru buněčné fyziologie, zapojuje do hudebního dění až o dalších deset let později. Tolik všeobecně dobře známá historie.
Přes veškerou objektivní kvalitu debutového alba Khlyst (Chaos Is My Name, 2006, Hydra Head), tohle není materiál, který by ukázal plné možnosti doktorky Hildy, PhD. Druhé housle jí nesvědčí a na jaře 2008 již pracuje na své sólo prvotině, kterou si tentokrát, až na drobnou výpomoc Tore Ylwizakera (Ulver) a konečný master Jamese Plotkina, obhospodaří celou sama. V případě Amplicon platí zřejmě heslo ‘vědci sobě‘. Zařadit toto album pomocí běžně nastavených hudebních měřidel je úkol minimálně pro Akademii věd, příliš mnoho obdobně smýšlejících alb se mezi posluchači nepohybuje. Runhild popadla zřejmě všechnu nakupenou invenci z dob studií, všechny myšlenky deroucí se na mysl při nekonečných hodinách strávených nad Petriho miskami, tuto kulturu nechala patřičně vyspět a výslednou směs vrhá lopatou na nebohého posluchače. Lopatou je slabý příměr, řekněme krumpáčem, absence logiky je pro naše potřeby esenciální.
Víc než ucelené hudební dílo je Amplicon šílenou koláží zápisků z přednášek a různých školních úvah, kterou autorka slepuje z těch nejmenších možných střípků zadírajících se do kůže jak roztříštěné sklo. Všechny pečlivě vypreparované fragmenty brousí svým unikátním vokálem k agresivní ostrosti a nutno říct, že paletu myslitelných poloh a barev pro tentokrát skutečně vypatlá celou. Instrumentální doprovod se nese spíše v duchu lehké kláveso-kytarové improvizace a spokojí se s rolí komparsisty. Jedině dobře, mohutná valba z čistých, growlových, či syntézou prohnaných hlasů nesnese zbytečnou konkurenci a právě jenom tak se konečný obraz vymaluje bez zbytečné naléhavosti. Perfektní práce.
Textová stránka díla jenom podtrhne atmosféru Amplicon. Myšlenkové výstřižky lehce evokují páteční cestu domů po náročném týdnu na konci semestru,

kdy se začátek a poločas rozpadu myšlenkové konzistence velmi volně transformuje v neutuchající delirium. Duch alba dokáže zaujmout, přetrvat a nesmazatelně se podepsat do uší posluchače. Nahrávka je natolik autentická, že se mi autorky ke konci až zželelo, jaké peklo musela již v životě podstoupit. Ano, Runhild tohle album věřím a přestože stojí v oceánu chaosu a víru totální bordelizace, musím jej vřele doporučit i jinak mírným povahám. Dobře vymyšlené, skvěle zpracované, co dodat…

Jo a je to kočka jak cyp!