Chicagský label International Anthem začínám považovat za jednu z nejzajímavějších líhní pro současný jazz. Většinu interpretů zde vydávajících spojuje (mj.) dávka free/avant nespoutanosti, psychedelie, hypnotismu, přesahy do jiných žánrů, ale i (relativní) chytlavost. V loňském roce mě zaujaly hlavně desky Roba Mazureka s Exploding Star Orchestra, jaimie branch a nejvíc Alabastera DePlumeho. S posledně zmíněným hrává(/la) i původem italská, v Londýně usazená baskytaristka, kontrabasistka a zpěvačka Ruth Goller (a taky s Marcem Ribotem, Johnem Paulem Jonsem, Paulem McCartneym atd.).

Skyllumina navazuje na 3 roky starý debut Skylla a rozvíjí kromě názvu i její hudební náplň, výrazivo. Hlavní slovo mají opět zpěvy, baskytara, případně i kontrabas, v každé skladbě je ale nově doplňují různí bubeníci/perkusionisté. S výjimkou 8. skladby From breaks…, ve které znovu jako na debutu hostuje Lauren Kinsella, se tentokrát o všechny zpěvy postarala Goller. Jejich propojování a vrstvení ale často vytváří dojem komorního sboru (trio/kvartet?). Hlasy se mísí v převážně příjemných, ale často i zvláštních souzvucích, jsou tu i mírné disharmonie a „podvratné“ klouzání v oktávách.

 
Jednak to připomíná postupy z propracovaného minimal/post-minimalismu vokálních kusů Stevea Reicha a Meredith Monk (slyš i třeba hru se slabikami a slovy ve From breaks…). „Druhak“ se to přibližuje art/avant či ambient popu. Vzhledem k jazzovosti instrumentace mě jako první napadla Anja Garbarek (Smiling & Waving), dále Björk (mj. Medúlla), něco by se našlo u Jenny Hval, Maarji Nuut, Julie Holter, spíš atmosféricky, vzdáleně i u Grouper (a možná i The Knife?). A také tu lze slyšet i přiznanou inspiraci bulharskými, polyfonickými, tradičními (folk) zpěvy (a možná i soulem?). Dojem mystického zpěvu víl či sirén (a to jsou, jak známo, zrádné bytosti) se střídá nebo prolíná s až andělskou krásou, která působí až meditativně a „léčivě“, ale také se „zadoomanou“ a snovou melancholií.

Kovově cinkavá, lehce naechovaná baskytara vokály doprovází, nebo i vede. Ruth používá zvláštní (roz)lazení, převážně hraje na vyšších strunách a pražcích, resp. má nejspíš i stažené středo-basové frekvence. V úvodní, jako otvírák a klip dobře vybrané Below my skin, hraje poměrně jednoduchý a chytlavý motiv, v některých dalších jsou její linky složitější, abstraktnější, místy působí až (polo?)improvizačně, což vlastně do různé míry platí i pro další složky hudby. Internety zmiňují podobnost s Portrait of Tracy od Jaco Pastoria z mj. Weather Report (ověřeno), ale já si zase vzpomněl na začátek Calonyction Girl i jiné chvíle na Coyote (nebo i BLD?) od Kayo Dot. Ano, méně než u KD, ale špetka té gotické, či post-punkově chladné atmosféry/zvuku tu cítit/slyšet je, ostatně autorka hraje i v art/dance/afrobeat (atd.) post-punkových Melt Yourself Down a v kontextu desky tyto své kořeny zmiňuje. Něco by se našlo i u This Heat aj.

 
V pěti skladbách i pěkně „vrže“ kontrabas, celek doplňují bicí a perkuse. Někde, třeba v úvodní skladbě dodává nápaditá i citlivá (až free) jazzová hra Toma Skinnera (mj. Sons of Kemet, The Smile s Thomem Yorkem) kromě zvukových kvalit i dynamiku/spád, v 7. How to Be… překvapí razantní start Emanuela Maniscalca. Většinou však perkusivní nástroje slouží spíše ke zvukomalbě, k dotváření atmosféry – viz třeba napínavá, až skoro dark ambientní Of Snowhere s vibrafonem, gongy v Don’t Follow Me, nebo drnkání zanzy a llimby (cca kalimby?) v She Was My Own…

Struktura skladeb je převážně jaksi rozvolněně písničková (resp. napůl písnička, napůl „proud“), někde jsou obrysy, opakování, cca i střídání slok/refrénů („“) zřetelné dříve, jinde to vyleze až později. Ne že by šlo o kdovíjak složitou hudbu, ale vlastně mi trvalo tak 10+ poslechů se na desce + - zorientovat (a ani snad po 15-20 ještě nejsem u konce). To je částečně dáno i úspornějšími výrazovými prostředky. Někdy/e jsem bojoval pocitem, že je to moc „na jedno brdo“ a prospělo by více zpestření, možná lehčí zkrácení - hlavně kolem poloviny nahrávky (5., 6.). Postupně mi to ale vadí čím dál méně a všímám si různých nuancí, (ne)souzvuků i rytmických prvků. Chce to fakt poslouchat a (v klidu) vnímat, nejen slyšet.

 
Občas tu cítím podobně „magický“ feeling, jako u zmíněných Kayo Dot, ale trochu i Mortona Feldmana. Představa mysteriózních, křivolakých uliček se spoustu zajímavých, surreálných zákoutí. Tajemnou až (místy) čarodějnou atmosféru potvrzuje i maska hudebnice, artwork obalu a klip (Zak Watson – pěkně). Zvukově nemám sebemenších výhrad, všechny nástroje i celek zní parádně (mix Dave Vettraino, master David Allen).

Jo, vnímám tu nějaké rezervy, v závislosti na náladě, prostředí atd. baví různou měrou, ale něco mě na tom fascinuje a nutí se vracet (zpočátku i 2-3x denně). Křehká, jemná, vzdušná, ale svým způsobem až uhrančivá a silná muzika, navzdory zmíněným přirovnáním mi to přijde i poměrně originální (spojení).

Datum vydání: 1. 3. 2024
Vydali: International Anthem
Žánr: avant-jazz, klasika, art pop, ambient, folk. gotika