Datum vydání: 7. březen 2025
Vydali: Agonia Records
Žánr: progressive death metal

„Většina kapel, jak stárnou, zpomalují. V Sadist usilujeme o opak. Jak stárneme, snažíme se zrychlovat.“ Prorocká slova mozku italské skvadry Sadist Tommyho Talamancy, která zazněla loni na podzim v jednom z interview, přiléhavě vystihují novinku Something to Pierce. Agresivní, rychlé, mnohdy až nasypané. Snaží se Sadist udržet krok s dobou? Odpověď zní ano, ale doplnění je tady víc než namístě.

Už o předchozí placce Firescorched promo materiály hovořily jako o dosud nejtvrdší nahrávce kapely, což ovšem s vydáním jejího následovníka vzalo za své. Jubilejní desátý zářez v diskografii Italů startuje bicím breakem podobným jako úvod Epitaph od Necrophagist, titulní věc uhání v kvapíkovém tempu a předznamenává tón, v jakém se bude hrát dál. Jak Talamanca naznačil, podobně jako na devítce i tady songy stojí na riffech, které jsou mnohem kovovější než progy. Jak je to myšleno?

Ozvláštňujících prvků, které Sadist vždy oddělovaly od ostatních a díky nimž byli jednoznačně rozpoznatelní, ubylo. Ať už to byly výlety do world music (různé etno motivy, ať už z Blízkého, nebo Dálného východu), odbočky do jazz/fusion (bublající bezpražcová basa jako další poznávací znamení skupiny), strašidelná atmosféra hororových filmů (slyš jejich estetikou nasáklé album Spellbound) nebo jejich nejvýraznější charakteristický rys – dominantní užití kláves v progrockovém duchu hvězdných Emerson, Lake and Palmer, jejichž je Talamanca velkým fandou.

Ne že by Sadist zněli najednou kvůli tomu úplně „placatě“ a všedně, ale… Člověk se prostě musí sám sebe ptát, zda to jsou TI Sadist, kteří vždy ctili estetiku progresivního death metalu z první půle 90. let – a měli podobný přístup a způsob uvažování jako svého času Atheist, Death, Nocturnus nebo Pestilence. Pro srovnání, death metal v podání zmíněných inspirátorů byl vždy extrémnější a rytmicky komplexnější thrash, oproti tomu jsou Firescorched nebo Something to Pierce o míle jinde. Doba holt pokročila. A jak tedy novinka zní?

Zapomeňte na dřívější vzletné artrockové plochy s klenutými kytarovými sóly, tady se jede na plný plyn. Zvuk zhutněl, growling Trevora Nadira je hlubší než jeho dřívější tech/thrashové skřehotání (poprvé si tuhle polohu vyzkoušel na už zmíněné Spellbound), skladby jsou vesměs útočnější a míří na bránu jako dloubák Antonína Panenky (viz třeba ústřední groovy riff v Deprived). Talamanca v písních podladěně seká až djentuje (ten math riff v šesté Dume Kike zaskočí), ale stylový balanc udrží díky svým virtuózním sólům, která zatěžkanou atmosféru (tady slyším vliv Nevermore) desku odlehčují.

Je třeba zmínit i mladické rytmické duo noviců z bandy Fate Unburied – dvojšlapka Giorgia Piva je v permanenci (borec tím navazuje na předchozí práci sypače Romaina Goulona) a jako med tekutě znějící bezpražcovka Davida Piccola dává vzpomenout na letitou basovou oporu Andyho Marchiniho. V tomhle ústřední sadisťácká dvojka nesáhla vedle.

Nelze ovšem říct, že by Sadist okatě honili trendy a doháněli rozjetý vlak aktuální doby, když to navíc vůbec nemají zapotřebí. Talamanca a spol. spíš prostě nechtějí stát na místě a zkouší nové postupy. Klíčové aspekty, díky nimž jejich muziku stále bezpečně poznáte, přetrvaly. Každá skladba má i po jedné, dvou minutách metalového nářezu místa, kde si oddychnete – a to díky neotřelým klávesovým aranžím a tajuplné atmosféře. Třeba v No Feast for Flies přijde po kanonádě jazzová vsuvka jak od Tonyho Levina a v One Shot Closer následuje po úvodní sypačce jako kontrast akustická vybrnkávačka. A i na etno prvky narazíte, třeba perkuse v Deprived a The Best Part is the Brain nebo exoticky znějící ženský vokál jakési Glorie Rossi ve čtvrté Kill Devour Dissect. Something to Pierce prostě odkrývá karty pomalu, na povrchu tvrdá slupka ukrývá další vrstvy, v nichž už staré dobré Sadist bezpečně poznáte.

Jedinou výtkou by nakonec mohla být jistá nepřístupnost a ztráta hitovosti. U dřívějších Sadist jste si melodie mohli zpívat, teď už to jde těžko. Nicméně Talamanca ujišťuje, že jestli vznikne další deska, bude to zase něco úplně jiného. Snad tedy objevitelská cesta ještě nekončí. A i kdyby ano, Sadist už toho ukázali hodně.