Bezejmenná novinka Satyricon se objevila tak nějak v tichosti, bez velkých očekávání a přiznejme si to na rovinu, překvapila, jako letos zatím ještě žádné album. Jasně, pokusů posunout black metal alternativním směrem tu již bylo samozřejmě hodně (DHG, Ulver, Wolves in the Throne Room anebo třeba poslední Dimmu Borgir) a konečně i Satyricon samotní se snažili vždy nadhazovat jeho nové varianty, nicméně to, s čím přicházejí na své novince, tu asi ještě nebylo.

Album je od black metalu v jeho klasické podobě (rozuměj mizerný, chřestivý zvuk, bzučivé kytary a rychlé klepačky), ale i té teatrální, symfonické, dost daleko. Zůstal sice stejný Satyrův skřehot, ale hudebně je nahrávka (nejen na poměry kapely) dost vyklidněná. Album nikam nespěchá, ubíhá zvolna, má měkoučký, dřevní zvuk a zní docela archaicky. V jistém smyslu je přesunem do metalového pravěku, nicméně nečekejte lacinou heavymetalovou šaškárnu á la Darkthrone. Temné blackmetalové dědictví je u Satyricon stále cítit, a to především díky krásně zachycené atmosféře soumraku a blížící se temnoty (viz výborný, vše vystihující obal).

Ovšem, jak se říká, ďábel se skrývá v detailu. Když se totiž zaposloucháte do Satyrovy kytary, odhalíte, že přes prvotní primitivní, minimalistický dojem, hraje jednoduše geniálně. Neschovává se za hlasitý rámus jako v minulosti a obnažen zamířil přímo k podstatě. Jednoduché, avšak velmi účinné riffy fungují výborně a navíc jsou skvěle podtržené Frostovými bubny. Po produkční stránce vůbec vypadá deska překvapivě dotažená, vše je jasné jak facka a vše krásně vyzní, včetně čistého vokálu S. Hoyema hostujícího v baladě Phoenix.

Pointu alba asi nejlépe vystihují stěžejní skladby Our World, It Rumbles Tonight a The Infinity of Time and Space - plíživě gradující nápadité věci se silným kytarovým riffem, které jsou na rozdíl od předchozí agresivní tvorby Satyricon spíše tiché, klidné, částečně doommetalově epické, mají ovšem napětí, atmosféru. Je ale třeba si všimnout, že, ač je proměna kapely vpravdě veliká, nejde úplně do základu. Skladby jsou stále dostatečně metalové a najdou se jak odkazy na black´n´roll z Now Diabolical, tak na prastaré blackošské tvrďárny. Vše je jen zabaleno do nového zvukového kabátu a zahrané s nadhledem a jistou „stařeckou vyklidněností“. Výsledkem je tak nejen „něco jiného“, ale i příjemně variabilní a nečekaně pestrá a vyzrálá deska, kterou by od Satyricon čekal asi málokdo.

Netřeba připomínat, že Satyr s Frostem již před lety pochopili, že klasický black, který hráli na Nemesis Divina, pro ně není úplně to pravé ořechové a snažili se vždy hledat nové cesty, ale teprve teď podle mého našli tu správnou, na které mohou zestárnout s grácií a noblesou, jak se na správné ikony stylu sluší a patří. V této souvislosti mě napadá přirovnání k sice žánrově rozdílným avšak podobný přerod absolvujícím Mastodon, kteří také podobným způsobem na posledních deskách vyměkli, ale své minulosti se nezpronevěřili. A stejně tak i Satyricon, jedna z prvních a zásadních kapel legendární norské scény, má na podobnou pozici stárnoucího mentora i právo a zkušenosti.

Tipuju, že fanoušci starých alb a vůbec ortodox blackeři budou valit bulvy a kapelu zatracovat, nicméně pro mne (blackem tolik nezatíženého posluchače) se jedná o velmi příjemnou a zajímavou desku se silnou atmosférou, která daný žánr představuje v decentní a překvapivě přijatelné podobě.

Dá se říct, že skoro žasnu nad tím, čemu všemu se ještě dá říkat black metal. (To ale občas nad žánry obecně.) SatyriconSatyricon je „přiblbe“ očouzenej stoner/heavy occult rock a dalo by se většinou své stopáže nazvat ucajdaným emo bl…rečíkem (Nocturnal Flare), ale cyp s tym. Spustíte-li album a odhlédnete-li od Satyrova vokálu, nedokážu si představit, že by se prakticky cokoli z něj na některém z jejich bývalých trůnů mohlo usadit, ale furt, byť udiven tou inspirací v klasickém metalu, poslouchám. Jenže pak přijde Phoenix a důkaz toho, že duo Norů, které už léta po fázi vývoje v black´n´rollové těleso není schopno napsat pořádnou blackovou mrdu (proto bych prominul), definitivně ztratilo soudnost. Jako, přátelé, nejsem žádnej hejtr, ale co je moc, to je moc… pak desku už vypínám s drkotajícími zuby a pocitem, že Quorthon s celým nordlandským ručníkem na čele připravuje ve Valhalle pro Satyra s Frostem pořádnou porci „krve ohně smrti“.

Dobře. Tak ještě jednou, uklidnit se, zapomenout na Phoenix a co se na Satyricon dosud odehrálo a zkusit desku od její druhé poloviny, která začíná, a teď to prozradím, skvělou Walker Upon the Wind. Podkladové mefistovské vokálové skřeky, sem tam industriální prozvuk, parádní tempo… asi bych měl tu hlášku o neschopnosti dua napsat pořádnou blackovku vzít zpět. Pak už ale Satyricon zas navlečou svůj black´n´rollový Kabát a dohrají desku vcelku uspokojivě, ač výrazně ve stylu úvodních skladeb, až do konce. Jednou šlapavě s Nekrohaven, jednou blackově svižněji s Ageless Northern Spirit, pak s bathoryovs(epic)kou The Infinity… a finišují krátkým epilogem Natt a je (na standard verzi) konec. Až na „tu hrůzu” uprostřed to celkově dává smysl, ale tohle je Satyricon a proklamovaná budoucnost žánru? (Aspoň že ten Ihsahn má rozum.)

Co si o albu myslet? Satyr umí pracovat s médii a veřejností, tudíž na album bylo natěšeno nejedno, i neblackové, ucho. A celkově se tento přístup, dle mě, odrazil i v obsahu alba, kdy nehledě na to, co Satyr hlásil, ve finálním produktu má odlišně jinačí podobu. Asi to není úplně špatná deska, ale těch několik fajn nebo funkčních momentů mi na její výraznější vytlačení nad průměr nestačí. Tohle prostě „není” Satyricon, tohle tak ňák dokáže složit „každá“ kapela. Sicky jako „milovník” klasických metalů, dívím se, bere, já ne.

Možná je takto tahle deska zamýšlena. Však co jiného než humbuk (protichůdných názorů) okolo ní je pro její úspěch a osobní seznámení fanoušků s ní potřeba. Satyricon si to sice mohou dovolit a odvaha jít dál/se posunout jim nechybí, ale zas neradno všechny posluchače jako beznázorové ovečky úplně podceňovat. Není se třeba ničeho bát, avizované zlo (tedy black metal v hudební ani zvukové podobě, až na super obal) se nekoná.