Někdy je zapotřebí dostát vztahu obsah cd – forma recenze. V tomto případě to znamená rychle, krátce, k jádru věci. Sayyadina, soubor pocházející ze Švédska - zemi grindcoru zaslíbené - od roku 2000 naplňuje krédo „play fast or don’t“ a o faktu, jak se jim to daří, se můžeme přesvědčit na prozatím druhém dlouhohrajícím disku Mourning the Unknown.
Mezi debutem a současností vězí díra třech let a kapele se podařilo vypracovat na jednu z nejintenzivnějších chásek vůbec. Po několika splitech a kompilacích představujících švédské nářezy se prezentovala na Fear Gave Us Wings špinavým grindem ne nepodobným starším Nasum, který však ještě nedosahoval takové intenzity. Na novince však Sayyadina zní konečně jako vlastní originál. Mohl se na ní také konečně podílet původní bubeník Ove, kterému však chronické zranění ramene zabraňuje hrát na turné (tam vypomáhá bicmen z Birdflesh) a tak si to nahrazuje jako zpěvák.
Mourning the Unknown vlastní brilantní produkci rámující jejich zběsilou jízdu – z celkového počtu 21 skladeb pouze čtyři mají přes dvě minuty. Převažuje tedy „TGV tempo“ (Redefined, Discontent, Hostage) nicméně jak

bývá u podobně laděných kompletů zvykem, někdy se zvolní do chytlavých středních temp (In Process) nebo se skoro zastaví (tak jak to dělají Gadget); to aby se zabránilo pocitu monotónnosti. Chlapci už zkrátka ví, jak sestavit moderní nenudící grindovou kolekci. Tu a tam zabrousí do jiných stylů, nicméně vše v módu Sayyadina; třeba v takové I Dare nebo The Real dává o sobě vědět syrová blackmetalová příchuť. Nicméně nakřáplé a ukřičené vokály - určitě pestřejší než na debutu - dávají desce mnohem výbušnější (crust) rozměr a novinka směřuje až někam k českým power violence rychlíkům Gride nebo samotnou skupinou milovaným klasikům Brutal Truth.
Zkrátka a dobře, Sayyadina podobně jako krajané Gadget na své druhé desce našla svou tvář a podařilo se jí nahrát vysoce nakažlivou a chytlavou desku i v tak ultimátním žánru, jakým grindcore bezesporu je.