Francouzští Scarve se po třech letech konečně vrací s novým albem, a abych se přiznal, po dvou předchozích prakticky dokonalých albech, jsem měl trochu strach, zda si Scarve udrží svou vysokou laťku. Na jedné straně je totiž opustil dlouholetý zpěvák, který se přeškatulil do Mnemic a na straně druhé se Dirk Verbeuren v mezičase stal stálým členem Soilwork, což by při jeho dalších aktivitách mohlo fungování Scarve ohrozit. Naštěstí Dirk má Scarve jako prioritu a zbytek kapely je udatný jako Bajaja a svým problémům se postavil čelem. Místo Guillaume Bideaua sehnali na hostování Lawrence Mackroryho, kterýž je hlasem znám třeba z první desky Andromeda Extension of the Wish či z prvotiny Darkane Rusted Angel. A hned musím říci, že novinka mi dala pěkně zabrat.
Scarve totiž nepřestávají experimentovat nejen hudebně, ale The Undercurrent také obalili úplně ne typickým zvukem, který někdy řeže, někdy basuje (basa zní skvěle!), někdy vibruje a někdy sluchovody trhá (záleží

na aparatuře/sluchátkách), stejně jako Scarve po celou stopáž novinkového alba. Chvílemi zvuk snad až zkatarzní (ale nic na způsob posledních Natron), je ne úplně čistý, ale konkrétní, divoký, nepřizpůsobivý, jakoby zašmodrchaný, přiškrcený, ale přitom moderní, kde je (hlavně bicí) zkombinována digitální stopa s přírodní, ale jinak celkově velmi kompaktní. A především podprahový, a taková je i celá deska. Působí totiž jako jedno velké tajemství Svatého Grálu. A vy jste při každém poslechu svým Tomem Hanksem a je jen na Vás, jak šikovným. Při každém dalším poslechu se totiž odhalí vždy nějaké to tajemství. Jednou to je jen obyčejný zvuk/ruch/sampl, jednou kytarová aranž/vazba, a pak třeba další zpěvová linka. Vše vždy podsunuto pod vrstvu hlavního zvukového masivu.
A když už jsem psal, že Scarve nepřestávají experimentovat hudebně, znamená to, že upustili od přehledného a promyšleného nasekaného moderního progresivního death/thrashe, kde byly ke slyšení vlivy třeba takových Meshuggah, snad i Morbid Angel… a přetransformováni se obracejí k industriálnější, nathrashovanější a temnější podobě chvílemi i uskřípaného metalu využívajícího občasných disonancí (nesouladných tónů), který si stále nese jejich rukopis z předchozích dvou alb; kontrastující tvrdé kytary na houpavých plochách a podkladových brnkačkách, i nakreslených – z toho máte občas až blackový mrazík (v The Plundered na mne třeba dýchnou i Thorns). Jak tomu bylo na Luminiferous, slyšet je tentokrát více vliv Townsendových děl, starších Strapping Young Lad především. Jen je vše vyhnáno do

nervózní nespoutané nasypané formy. Rytmických thrash-protrsávajících pulzujících témat pro kytarové riffy se na The Undercurrent Frantíci drží poměrně pevně, a proto se Scarve chvílemi hodně mírní, zpomalí a hrají si s plochami a vokálními linkami obou jejich protagonistů, kde vyniká jedinečná atmosféra této kapely a pak také pestrá a s činely si hodně vyhrávající tepající rytmika. Zpěvy vůbec již nejsou tak zpěvné, ubylo chytlavých refrénů a celkově je to méně ‘do paměti‘, ale výborně vymyšlené. Toto vše ale dávala tušit již první zveřejněná skladba Endangered, která sice není z těch neurvalých, které plní podstatnou část alba, ale disponuje vším, co dělá tuto kapelou originální; graduje, stupňuje napětí až do finálního kataklysma.
Scarve jsou tedy zpět a ač by tomu hodnocení 8.5 nemuselo odpovídat, laťku předchozích děl -po mnoha posleších- dle mne udrželi! Jen k hudbě přistoupili trochu z jiného úhlu a to neznamená nic jiného, než že vytvořili opět jedinečné a originální dílo, pro které možná správný čas ještě nenadešel. A právě takováto alba, když se k nim po delší době člověk vrátí, odhalí to, co jiným chybí. Svojskost a hudební dědictví, které po dalších 5ti, 10ti, ani 15ti posleších nevyprchá… Zkrátka, ne nadarmo si Meshuggah tuto kapelu s sebou přibrali jako support-band na celé předloňské tour. .:. 8.5/10

Ano, Scarve na novince skutečně míří do tmavších hlubin temnějšího výraziva svojí tvorby, ale troufám si tvrdit, že se jedná jen o logické vyústění předchozích počinů, které k tomu směřovaly a například při přímé konfrontaci s Luminiferous docházím k závěru, že tohle jsou prostě typičtí Scarve se vším všudy. Skoro. Je tu totiž pár velkých "ALE". Pokud je mi známo, ve zvuku na The Undercurrent má prsty Daniel Bergstrand (tuším, že spolupracoval už na Irradiant) a rovnou říkám, že mi převážná většina výsledků jeho produkční práce nikdy moc neseděla. Jeho typická schopnost dát všem nástrojům jakýsi lehce zastřený, špinavější nádech, a pak všechno tak trochu zašmodrchat dohromady a ještě to ověnčit syntetickou pachutí, se projevila i na The Undercurrent. A zrovna třeba tak propracovaná rytmická práce, jakou předvádí za svojí bicí soupravou Dirk Verbeuren, by si rozhodně zasloužila čitelnější nazvučení, než jaký Dirkovi pan

Bergstrand nadělil (respektive jaký naděluje většinou). Ale budiž... z určitého úhlu pohledu je to poměrně originální, o žádný vyloženě zvukový kanál se taky nejedná a navíc je pravdou, že tomuto způsobu produkčního "ošetření" nahrávky nelze upřít velký podíl na dosti působivé atmosféře, vyznačující se určitou odlidštěností, až děsivostí (z tohoto pohledu zanechává asi největší dojem úvodní pasáž A Few Scraps of Memories, využívající jakéhosi lidského strachu z obludného neznáma a ztracenosti) a koneckonců ani Luminiferous se nemůže pyšnit kdovíjak krystalickým zvukem... Ale kdykoliv mi přišlo, že se na Luminiferous začínají Francouzi umělecky trochu pachtit a ztrácet, vždy nastoupil Guillaume s nějakou úchvatnou vokální linkou či melodií, aby vše zachránil a nezřídka ještě vyzdvihl. Bideau je ovšem pryč (jak známo prchnul k Mnemic, kde mu to dle mého sluší o poznání méně) a Mackrory se s ním sotva může měřit. Nedisponuje ani takovým pěveckým talentem, ani tak zajímavým hlasem a Scarve tak z mého pohledu přišli bohužel o jednu ze svých velkých předností. O co ale nepřišli, je kvalitní instrumentace a schopnost práce s atmosférou a ruku v ruce s tím i s aranžemi. A pokud budou i nadále plodit takové skvosty jejich tvorby, jako The Plundered, tak o ně rozhodně obavy nemám... .:. 7.5/10