Se Scottem Kellym to rozhodně není jednoduché. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem pronikl do jeho předchozí desky Wake. Připadal jsem si jak sochař, co chodí kolem kusu kamene a neví, co s ním. Přitom to mělo naprosto opačný účinek. Ten kus masivu postupně obrušoval mě. Zásadní zlom nastal až po jeho loňském vystoupení v Liběchově. Do té doby jsem měl zažité vnímání kapely jako celku a uvědomil jsem si, že být tam jen sám s kytarou, musí být hodně obtížné a možná až zraňující. Abychom si rozuměli, Scott nemá problém vystupovat jako hudebník sám, na to je až přespříliš zkušený, ale jako pro člověka to musí vyžadovat dost otevřenosti. A při tom, jaká je jeho hudba, je nelehký počin. Kellyho hudba bolí. Wake (mi) naprosto kontrastuje s motivem svého obalu. Vyprahlá pustina, uprostřed pozůstatek čehosi, pár okamžiků stínu, smrt a mršiny chtiví ptáci, v metafoře ke stavu své vlastní duše.

Byť se mi Liběchov stal „průvodcem“ k předešlé desce, hrál převážně z té nové - The Forgiven Ghost in Me ale hrál už i na Točníku, což není nikterak pozoruhodné, jen v oné kapli na to byl sám. Na desce tomu tak není. Novinka (loňská) vychází pod hlavičkou Scott Kelly and The Road Home. Společnost mu zde dělají Greg Dale a Noah Landis. Druhého zmiňovaného najdete v Neurosis u „kláves“. Nahrávka tím získává elementy navíc, které jí do jisté míry více zpřístupňují. Je to ale stále v míře hodně malé a deska se tak nerozpíná jako počiny jeho kolegy Tilla. Kromě některých kytarových linek navíc a minimalistických podkladů jsou nejvýraznější bicí v The Field That Surrounds Me, skladba tak splňuje obvyklé atributy klasické písně jako takové.

Deska je přirozeným pokračovatelem Kellyho putovaní. Hudebně je možná více přívětivá, ale poselstvím (sic!) jde dál než jeho předchůdce. Vlastně postupem času a přibývajícím poslechem je svojí atmosférou mnohem tíživější, skličující. Zadostiučiněním a možná i cílem nahrávky dle mého je, když posluchač s vypravěčem souzní, byť nahrávka je pouze jednosměrná. V určitý okamžik se energie předá z vypravěče k posluchači. Kouzlo pak tkví v tom, jestli to člověka roztrhá na kusy, nebo naopak dovede k usmíření. Obojí tohle dokáže. Sám, se svojí kytarou. Se Scottem Kellym to rozhodně není jednoduché, a díky za to…