Kdo by nevěděl, SepticFlesh (ano, SF dohromady) jsou řeckou kapelou, která vznikla již v roce 1990, která pravidelně vydávala, trochu i koncertovala (u nás se dokonce ukázala na jednom z Brutal Assaultů), podílela se na nějakých těch projektech a po 14ti letech se v roce 2003 rozpadla. Jenže jak už to bývá, muzikantům hraní chybí a na sklonku 2007 zde máme další reunion. SepticFlesh si poměrně rychle domluvili kontrakt na nové album, na nějž si pozvali Pražský symfonický orchestr (naposledy to udělali Edenbridge; otázka: kdo byl ale první, no?), zamluvili Fredman a šup nahrávat, aby ještě ne plně zapomenuté jméno připomněli zbylým fans. A aby zde byla alespoň nějaká ta změna, jak už jsem uvedl, ze sousloví se po odmazání mezery stává jedno slovo SepticFlesh.

Troufám si říci, že cca čtyřletý odpočinek kapele prospěl. Zpočátku jsem Septiky sledoval bedlivě, postupem času však najeli na jakýsi svůj přístup k věci a kapela už - pro mě - jen vydávala desky. Sice dobré a stále obsahující hudbu vlastně v nesestupující kvalitě, avšak postupem doby posluchač maličko otupěl a kapela už nepřekvapovala; maximálně určitými stylovými příklony.

Novinkový materiál je ale svěží, dostatečně tvrdý a nejen aranže, ale i samotná stavba písní dýchá filmovou výpravností – však Pražský symfoňák, se kterým se natáčelo, čítá 80 muzikantů a 32-členný sbor. A čím kdysi SF disponovali, tím disponují i nyní. Musím za sebe totiž říci, že kapela mě novinkou Communion velmi překvapila (ani jsem vlastně reunion pořádně neregistroval), jelikož na ní je zaznamenán fakt silný materiál obsahující to, co Septic Flesh dělalo originálním a nezaměnitelným. Silné a příjemné emotivní melodie jdoucí ruku v ruce s tvrdými a někdy i zběsilými riffy ve skvělé rytmické struktuře, chytlavé ale nevlezlé zpěvy a zapamatovatelné refrény. Z hudby stále ještě dýchá mystika, nic nezní koprnatě, orchestrální aranže jsou místy svou navrstveností majestátní, ale nejsou samoúčelné a tak nějak opravdu celkově doplňují hudbu a tvoří k septickému metalu vyrovnaného partnera, další nástroj - však také nehrají po celou dobu. SepticFlesh si opravdu dobře hlídají tu hranici, kdy by se role orchestru přelila do symfonické slátaniny, kterou občas některé kapely předvádějí, a tak si na albu zadosti užijeme podbrnkaného riffování a skvělých kytarových nápěvů a procítěných nekomplikovaných melodií, které takto opravdu uměli udělat opravdu jen staří Septic Flesh.

Pokud tedy SF kdysi byli kapelou, která ovlivňovala okolní hudební svět (z „našich“ hranic vzpomeňme zas probouzející se Depresy) a dokázala nenásilně a přirozeně prezentovat své hudební nápady, dnes je tomu opět takto. SepticFlesh totiž na Communion bezkřečovitě přechází někdy z goticky a klidně i až rockově laděných partií (především pozůstatky minulosti) do tvrdých deathmetalově sekaných (hlavní náplň desky) i nasypaných kusů a přitom neztrácejí atmosféru a zachovávají svou tvář. Jejich hudba je nenáročná (a nyní vlastně i hezká), poslouchá se velmi příjemně a je vhodná prakticky k čemukoli. Skladby na Communion trochu oprostili o aranžérské vychytávky a „blackový“ a mode(elekt)r(o)ní nádech z posledních alb (míním hlavně předchůdce Sumerian Daemons; kde asi Shargrath bral inspiraci pro některé ze svých voices a samples? ;)), trochu tedy upustili od experimentování v aranži a stavbě songů (spíše než syntetická je novinka symfonická, výpravnější), vyčistili sound i strukturu a tím je novinka na první poslech jednodušší, přímočařejší a dokonale travitelná. A když už takto na Communion díky zvýrazněným nosným motivům znějí jasněji, vytříbeněji by se dalo i říci, SF tím tvorbě do celku dali jasný směr a hrají spíše na jistotu (?), která má ale kvalitu hodně vysoko nastavenou. Škoda jen, že nálada písní již není náruživá a až erotické jiskření minulosti prakticky vyprchalo, ale zase se draculovsky potemnělo (Mr. Copola) a písně jsou opravdu chytlavé a mají velkou sílu a údernost. Dramaturgicky navíc krásně plynou a nutí fantazii posluchače vytvářet nějaký ten příběh. A asi ani nemá cenu zmiňovat, že produkčně se o jedná skvost a vše sedí jak…

Nezbývá než se opravdu radovat - SF jsou zpět a také letos jedněmi z potvrzených na Brutal Assault 2008!

V podstatě se vším souhlasím, SepticFlesh (už jsem tam cpal mezeru) nejsou žádnou symfo slátaninou, ačkoli by k této myšlence fakt, že nahrávali se symfoňákem, tak trochu mohl svádět. Spíš si myslím, že symfonické pasáže někde na hranici vážné hudby a filmových soundtracků daleko více vzpomínají na Christosův projekt Chaostar, jehož vliv je na desce Communion velice silný. SepticFlesh onu epičnost, majestátnost a mohutnost orchestrálních pasáží kloubí s death metalem, tvrdými riffy, hrubým vokálem (výtečným), nechybí ani typická tajemná atmosféra. Jsou to zkrátka stále Septic Flesh tak, jak je známe.

Stále se ale nemohu zbavit dojmu, že vrchol tvůrčích sil představuje deska Sumerian Daemons. Communion mi přijde v mnoha ohledech utahanější, darkmetalovější, ne snad, že by zde chyběly pořádné sypačky a tvrdé pasáže, těch je habaděj, ale chybí mi ona neuvěřitelná dynamika skladeb z desky Sumerian Daemons, kde dle mého byl také mnohem více vykreslen kontrat mezi křehkou atmosférou, orchestrálními pasážemi, ženskými vokály a deathmetalovou zuřivostí.

Pro ty, kteří se s řeckou legendou ještě nesetkali, může být deska Communion výtečnou pozvánkou do jejich zvláštního a originálního světa (znáte podobně znějící kapelu?), nabízí takový souhrn všeho v čem SepticFlesh vynikají, navazuje jak na svého předchůdce v kloubení symfonických pasáží s death metalem, tak i na kultovní desku Revolution DNA, na kterou je občas vzpomenuto především kytarovými postupy (Sunlight Moonlight). Rozhodně kvalitní materiál, na jehož živou prezentaci (letos na Brutal Assaultu) jsem velice zvědav, obávám se ovšem, že živě nevynikne to, co má.