Říká se, že přílišná očekávání kazí výsledek věci. Jenže v případě loňského počinu řeckých deathmetalových mágů SEPTICFLESH jsem si vážně nemohl pomoct. Jsem veliký fanoušek staré tvorby, ale i v době reunionu jsem věřil tak říkajíc v lepší zítřky. Communion byla v rámci diskografie nejen comebacková deska, ale svým způsobem i přelomová, která kapelu navedla novým směrem. Jejím cílem bychom mohli z dnešního pohledu určit větší popularitu. Pánové si prostě řekli, když už se mají dát znovu dohromady, že jim nebude stačit hrát pro pár stovek nadšenců.

Už při vypuštění úvodního tracku skrze internet, se ve mně probudila jakási pochybnost. The Vampire from Nazareth byl přesně ten typ skladby, jenž dával jasně najevo, že i když nedosahuje kvalit a nadšení předchozí nahrávky, pořád se dobře poslouchá. Kdo ví, jaký vítr pak vál při procesu skládání ostatních věcí na albu, ale hádám, že svěží rozhodně nebyl. Při poslechu se mě totiž zmocnil křečovitý pocit a lehké rozčarování. Hustá orchestrace mi jasně podtrhuje onen moderní, trendový nešvar, kdy se vypustí kytarové melodie, které jen nahradí prvek jiný. V tomto směru pokračují i nadále poněkud stále rozporuplnější DIMMU BORGIR ve snaze zakrýt svou neohrabanost a skladatelskou vyčpělost. Dlouhá, předlouhá byla cesta k přijmutí desky jako novému stupni vývoje kapely, ale i přes tolik věnovaného času už překročila hranici, za kterou zkrátka nemohu jít. Je to svým způsobem paradox, jelikož všechny atributy, které dělají SEPTICFLESH tím, čím jsou, tu pořád nenápadně visí ve vzduchu, ale na kolena je sráží překombinovanost a snaha o co největší bombastičnost, což je věc v tomto případě dle mého skromného soudu špatná. Pokud se totiž zamyslím nad jednotlivými kytarovými riffy, jde o skladatelskou bezradnost, kráčející ruku v ruce se snahou zakrýt jí co největším počtem smyčců a ostatních cukrkandlových lízátek. To se zcela nejvíce projevuje hned v druhé skladbě A Great Mass of Death, která je zcela plochá a totálně bez nápadu.

V deathmetalové části svého umu však Seth předvádí opět velmi krásnou ukázku brutální síly svého hlasu, jemuž krásně sekunduje Fotis svou dvojvirblovou palbou. To však neskryje výsledek, kterým je věčně neutuchající chaos. Kompoziční stránka kapely, jež se vždy pyšnila jako velmi silná, je nyní zcela mimo mísu a při vzpomínce na hity jako Anubis, Persepolis či starší, ale pořád ještě vynikající věci jako Infernal Sun je nutno zavřít oči a jen vzpomínat na dobu, kdy bylo lépe.

The Great Mass má však jednu výjimku. A tou je Rising. To je věc, která dává spočinout a všemi smysly evokuje to, o čem jsem výše mluvil – typické kytarové melodie a nepřekombinovanost. The Great Mass je další promrhaná šance spojit klasiku s tvrdým metalem, škoda. Hořkost je asi to jediné, co po mnoha pokusech o vstřebání alba u mě zůstává. Pokud jste zastánci starší tvorby a názoru, že ke comebacku nikdy nemělo dojít, bojím se, že vám asi při dalším zúčtování budu muset dát za pravdu, i když to tak z počátku vůbec nevypadalo.

Cha, pojďme do konfrontace. S recenzí po poměrně dosti posleších nesouhlasím, i když jsem zprvu měl podobné pocity. Septic Flesh svou melodiku totiž zachovávají, je více upozaděna, to ano, ale na stranu druhou je poměrně dost cítit v orchestracích. Ty ve své filmově-bombastické podobě nad hudbu vylézají hlavně v místech, kde Řeci kytarami spíše jen vyplňují prostor, hrají základní a nesložité beglajty, ale nejedná se zas o úplně obyčejné drhnutí jako v případě nových Nightwish. Na to jsou SepticFlesh furt ještě death metal; a death metal si klidně dejte do uvozovek, pokud nesouhlasíte. Řekl bych, že podstatnější je v případě The Great Mass zamyslet se nad konceptem alba a jeho dramaturgií. To totiž veskrze zní jako soundtrack. I z toho důvodu je hudba často přerušována pauzami, kde SF dramatickými vstupy za podpory temných hlasů a sboru vybízejí k odříkávání modlitby a podepsání svých testamentů, neb temnota nastupuje a její démoničtí vládci přebírají moc.

Communion, snad i díky trošku jinému konceptu, sice zůstala nepokořena, ale rozhodně nemohu říci, že by na desce až na poslední kousek Therianthropy byla výrazná slabina. Jistě. SepticFlesh již tolik nepřekvapují a The Great Mass ještě více zní jak sázka na jistotu, ale i přes výraznou orchestraci, která mi překombinovaně nezní, naopak bych řekl, že je velmi kompaktní, si stále zachovávají ojedinělost. Takže promrhaná šance spojit klasiku s tvrdým metalem? Ale kdeže!