Když jsem se v původní recenzi na The Great Mass vyjadřoval o jisté přeplácanosti a snaze o zakrytí kytarové plochosti, vlastně jsem si ani neuvědomil, kolik skrytých elementů se v orchestrální složce alba ukrývá. Svým způsobem je to škoda, jelikož je zde spousta vynikajících nápadů a motivů, které při strunném drhnutí zaniknou. Poslech The Great Symphonic Mass je jedna veliká, dobrodružná cesta a je velmi krásné, jak hudba koresponduje i s texty a náladou jednotlivých skladeb. Kupříkladu budiž pěkný, orientální závěr hned v úvodní The Vampire from Nazareth.

Tenhle bonusový kotouč nicméně není pro všechny. Je určen pro klasicky naladěného posluchače a otevřené hlavy, které nevzývají jen burácející kytary. Najdeme zde spousty chorálních sborů, operních nápěvů, geniálních tahů smyčci, vybrnkávání harfy a mnoho dalšího. V podstatě je toho tolik, že i Hans Zimmer by měl co dělat, aby vše napoprvé lokalizoval a protřídil. Vynikající však je, že zatímco na originálním disku zní některé skladby poněkud nudně, tak v symfonické části je vše vymyšleno až do titěrného detailu. Třeba pochodový rozjezd v Mad Architect svojí hloubkou evokuje až hororový film v rukou Marca Beltramiho, nebo další strašidelný zástupce The Undead Keep Dreaming, jenž je protkán temnotou téměř od začátku do konce, dává jen pomálu vydechnout.

Další výbornou částí je bicí sekce. Ta dodává hudbě samotné ten správný náboj a v kooperaci s temnými sbory a operními vokály tvoří jednolitý celek, až se to na první pohled nemusí někomu zdát. Je nicméně radost všechny ty drobečky, jednotlivé skryté kousky rozeseté všude možně a další nezřetelné tóny objevovat. Někdy se ale vše nevyvede tak, jak má, a zní to podobně neotřepaně jako v kytarovém originále. Tuto skupinu skladeb zastupuje Oceans of Grey, kde se sice dočkáme skupiny violoncell, ale ty prakticky jen kopírují ústřední motiv a dělají kytarám jen jakýsi tvrdý podklad. Inu, účel světí prostředky. Výjimečné negativum je však zastoupeno jen jednou, tudíž o desce jakožto celku nemohu říci v tomto směru nic dalšího. Vše šlape jako švýcarské hodinky, atmosféra by se dala krájet a většina skladeb příjemně ježí chlupy na rukou.

Teď už si lámu hlavu jen nad tím, jak může být The Great Symphonic Mass lepší než jeho originál. Orchestrální pasáže jsou sice nyní nedílnou součástí hudby SEPTICFLESH, rozšiřují ji, dávají nový rozměr, ale v případě posledního alba musím nicméně poznamenat, že ač jako celek hudba úplně nefunguje, jeho instrumentálně klasická část sama o sobě jistojistě obstojí, i když si žije tak trochu vlastním, alternativním životem a nemůže být pochopitelně stravitelná pro úplně všechny.