Datum vydání: 17. leden 2025
Vydali: kapela DIY
Žánr: doomgaze, alternative metal, post-metal, melancholic, gothic

Zimní Brusel se utápí v šedi. Mraky se lepěj na střechy a stlačujou prostor, a tak i když jdeš po široký ulici, cejtíš se jak v tunelu. Spleť uliček v centru má nádech podzemních katakomb. V poledne doma pološero navozuje falešnej pocit, že bys měl rozsvítit světla. Vlhkost je všudypřítomná, když zrovna přímo nechčije, tak se drobný kapky samovolně srážej mezi cáry mlhy. Sluníčko prosvitne tak jednou, dvakrát do týdne, odtažitej, chudokrevnej, osamělej misionář v odlehlý vesnici, o jehož kázání není zájem. Jinými slovy, ideální čas na nějakou pošmournou, melancholickou nahrávku, která hledá trochu naděje v pochmurnejch krajinách vzpomínajících na lepší časy. Což mě přivádí k novince Shedfromthebody Whisper and Wane.

Ta potěší hlavně fanoušky Emmy Ruth Rundle, starší tvorby Chelsea Wolfe a možná i fanoušky Katatonie cirka kolem Viva Emptiness. Náladová kytarovka, kde křehký rozjímání přechází v zatěžkanější burácení a nazpátek. Z Emmy se bere srdíčko a melancholie, z Chelsea duchařina a černý krajky, z Katatonie melancholická kytarová práce.

Výsledkem je nahrávka rozkročená mezi intimním písničkářstvím, rockovou melanchlolií a potemnělou gotikou. Směs, která potěší, ale dneska už nikoho výrazně nepřekvapí. Sází totiž hlavně na míchání osvědčenejch postupů než na prošlapávání novejch, anebo alespoň zarostlejch cestiček.

Minulý desky Shedfromthebody výrazně najetý nemám a zběžnej poslech mě k nim ani nějak nepřitahuje. Novinka je proti starší tvorbě krok kupředu, zejména po skladatelský stránce. Na minulý desce se vařilo z více ingrediencí, ale horší jídlo. Pošmournou melancholii střídaly svižnější polohy ne nepodobný třeba nový Julii Christmas, ale celek působil trochu roubovaně, nesouvisle. Nepomáhal tomu ani modernější, umělejší zvuk, kterej mi k zamýšlený náladě moc nesedí.

Novinka svižnější pasáže osekala, zvuk je odtažitější, a atmosféra najednou pěkně vtahuje. Pochválit je potřeba zpěv, kterej umně balancuje zranitelnost a temnou magii, člověk z toho fakt cejtí starou Chelsea, a to myslím jen v dobrým. Kytarová práce se naopak s opakovaným poslechem trochu zajídá, a tak po pár posleších prvotní nadšení opadne. Pořád máš ale kvalitní žánrovku.