Ani nevím odkud začít. Vyjmenovávat jednotlivé členy? Jejich kapely? Nebo snad zásluhy na tom, jak vypadá moderní rock/metalová scéna? To by byl sáhodlouhý a opravdu obsáhlý seznam, zbytečný a poskrovnu informativní (neboť informace je

to, co je nové). Scott 'Wino' Weinrich, bůh riffu – mimochodem, nezájem širšího publika o jeho letošní pražskou zastávku je hořkým hudebním zklamáním tohoto roku. Scott Kelly, ten si stěžovat v Akropoli opravdu nemohl, Al Cisneros to teprve zkusí a Dale Crover tu taky nedávno byl. Neměl ovšem být původně v Shrinebuilderu. Místo za škopky měl obsadit Chris Hakius, Cisnerosův hudební brácha. Nějak se ale rozešli či co, na náhradu si ovšem stěžovat rozhodně nemůžeme. Původně se tedy projekt Ala Cisnerose a Wina dostal do životaschopné fáze, každý si něco napsal a vše směrovalo do studia.
A teď bacha, teď to totiž bude zajímavé!!! S materiálem na papíře se kapela osmého ledna setkává a prvně to zkouší pohromadě. Devátého se nacpou do studia, trochu se procházejí. Desátého trochu zaberou a půlka alba je hotova. Jedenáctého jsou hotové vokály a třináctého je hotovo, partička se spokojeně fláká. Dobré jak cyp, že? Asi jim to šlo od ruky. Výsledkem je pětice tracků jemně spojující vstupní elementy do fungujících celků. Pro každého něco, za každým opusem lze tedy snadno a rychle najít zásadní pilíře, na kterých staví.
Jednička Solar Benediction je velmi trefným záběrem do tradičního zvuku Neurosis, skvělou kombinací se ukazuje kombinace vokálů Wina a Kellyho. Prvně jmenovaný

kytarový mág dovede kompozici vhodně vytáhnout z bahna, na druhou stranu v samotném závěru chytí jednoznačně neurotickou bestii pod krk a vítězí. I když song vlastně nepřináší nic posluchačsky nového, zvolené postupy a pro Shrinebuilder precizní a citlivý mix dělá svoje. Hitovka Pyramid to the Moon nějaký čas visí na myspace bandy, klidně ji tedy ochutnejte. Tradiční Cisnerovská balada je individualitami nakopnuta ještě o level výš než třeba na God is Good. Možná i o dva. Skvělý basový základ dominuje i trojce Blind for All to See, jinak krapet onanistickému těžišti tvorby všech přítomných. Čtverka The Architect a závěrečná Science of Anger je Weinrichova jízda plná tolik typických hlubokých vyhrávek, možná prvně jmenovaná trochu tuchne po Melvins, možná jen můj pocit. Ve všech se opět vaří z toho samého – kombinace Kelly x Wino za mikrofonem, skvělá kytara, výrazný Cisneros s basou, perfektně doplňující bicí. To vše v bezchybném, uchu lahodícím mixu. Po celou dobu jízdy.
Proč tedy 'jen' 7 bodů, když to tak chválím? Protože se jedná vlastně jenom o kompilaci svého druhu. Skvělou, bezchybně zpracovanou a napsanou, nicméně kompilaci. Jednotlivé myšlenky a kombinace se přespříliš opakují, mimo chvilkové dominance Neurosis či OM je album nasáklé kolaborační prvoplánovitostí. Při vší úctě – dát si dva týdny čas, nad materiálem se alespoň jednou někde v hampejzu opít a dát do toho lebky společně, mohl být Shrinebuilder ještě někde úplně jinde. Když si uvědomíte potenciál všech přítomných a ty možnosti, fííííí. Místo toho si vystačí s tím, že se někde

sešli, pár dní si spolu zahráli a tak trochu splácali místy neurčitý výsledek bez funkční budoucnosti. Párkrát si zahrají, třeba i u nás (prozatím je na kontinentě potvrzený jen Roadburn), ale budoucnost žádná. Hodnocení tedy lepší být nemůže, nic nového tu prostě nenajdete, pouze smíchané již existující. Ovšem v naprosto skvělém podání, o tom nemůže být diskuze.