Pro člověka seznámeného s dosavadní tvorbou Sigur Rós, bude při poslechu jejich letošní desky příznačný povzdech: „Tak už i oni…“ Jestliže byl předchozí Takk (2005) nesmělým krůčkem ke všeobecné přijatelnosti, tak letošní Med Sud… značí jednoznačný mainstream a semletí jejich vyhraněného talentu.
Kolekce jedenácti posmutnělých písniček nepřináší v kontextu jejich tvorby nic

nového, navíc sympatický soubor nyní působí plytce a vyčerpaně. A přitom album začíná slibně. Hravý otvírák Gobbledigook se nese v duchu Radiohead a těží z netypického rytmického základu. Jednoznačně nejlepší píseň. Následující Inni Mer Syngur Vitleysingur čerpá z poprockových Coldplay, v níž dominuje romantizující piano a takřka bezstarostná nálada. Naštěstí vše zachraňuje výjimečný hlas Jóna Þóra Birgissona, jenž Sigur Rós odlišuje od ostatních. Islanďané ale místy propadají bolestnému kýči, který nemá daleko k hollywoodským spektáklům (viz gradace u Ara Batur). Druhá půle alba se nese ve výrazně komornější atmosféře, melodickou linku tvoří pouhý lidský hlas s klavírním, kytarovým nebo decentním symfonickým pozadím. V porovnání s tragičtějším a citově vyprahlejším bezejmenným „uzávorkovaným“ albem (2002) je však toto vyčpělá selanka.
Sigur Rós zní na poslední desce jako odvar jejich předešlé tvorby. Unylí, bez

jiskry, přehrávající pouze osvědčené postupy, přijatelní pro masy. Popík.