Smutnice od tuzemských – klidně řekněme už klasiků - Silent Stream of Godless Elegy, byla očekávanou deskou, a to hlavně proto, že se kapela po vydání Návaz a následných koncertech odmlčela. Letošek se nesl ve znamení znovuzrození jejich jména s novou sestavou, která slibovala vnesení čerstvosti do zvuku kapely a tedy očekávaný, a nakonec i správně předpovídaný, progres.

Smutnice je deska, která může sloužit jako takové shrnutí všeho, co SSOGE kdy nahráli, jen k tomu byly přidány čerstvé, velmi výrazné ingredience, díky čemuž se materiál nebojím označit za nejsilnější nahrávku diskografie, a to i s porovnáním s klasikami jako Relic Dances či Themes. Miluji album Návaz pro jeho krásné melodie, snovou atmosféru, ale po pečlivém zaposlouchání do Smutnice už chápu, co mnohým na albu chybělo, a jak jim to novinka vynahrazuje.

Smutnice je deska, která se na vás dívá dvěma tvářemi. Ta jedna je chmurná a bouřlivě zamračená jako chladná krupobití bičující rozlehlá pole, ta druhá je něžná, citlivá a pozitivní jako dotek poprsků slunce hladících stébla trávy po této spoušti. Smutnice je rovněž nejtvrdší deskou, jakou SSOGE nahráli, zároveň je materiálem nejněžnějším a nejemotivnějším. Písně jsou roztaženy do dalších krajů, jsou dynamičtější a celkově promyšlenější, dá se říci i hravější, ale to mi k jinak vážnému výrazu nepřijde jako vhodně řečené.

Pro Kdo z nás je víc je například příznačná deathmetalová surovost, která působí jako průtrž mračen. Dominuje ji drtivá dvojšlapka a temně se plavící growl. Po této průtrži navazuje Synečku - opravdové hudební smutnění s dojemným textem, které se nese v rockových (až anathemovských) náladách. Velmi se mi zde líbí Hančin vokál, jež by člověka i rozbrečel. Její výkon se celkově dá říci je vrcholný. Z jejího projevu cítím jistotu a klid, přitom disponuje její tradiční příjemnou barvou. Otextování je opět v češtině, přičemž texty mají zas poetický nádech (vždy měly a mají hloubku a svou vážnost), ale to je u SSOGE, kteří v tomto směru nikdy nebyli povrchní, už zvykem. 

Instrumentálně se hudba posunula především díky base Stanislava Pavlíka, který je svou hrou zásadně ovlivněn technickým death metalem. Jeho vkladem skladby nejen přitvrzují, činí je rovněž zajímavějšími. Nebojím se říci, že tak dobré basové linie SSOGE ještě neměli a že to dělá opravdu hodně. Poslechněte si třeba tu bublající linku ve slokách v Malověrná, to je prostě krása. Rozhodně však album není jen o baskytaře či zpěvu.

Smutnice je nejen pořádně nariffovaná, ale také kytarově rozmanitější. Radek Hajda je se svými party tvrdší, zvuková sféra hutnější, přitom umí i zjemnit a vytvořit napříč osmi “smutnicemi” hladící kytarové nitky, balancuje na hranicích tvrdého metalu a jemného rocku. Také bicí Michala Miltáka posunují tvorbu skupiny na vyšší level a připadá mi, že je jimi deska techničtější, ale to má určitě spojitost s progresivnější baskytarou; vytvořila se zde opravdu spolehlivá rytmická sekce, která jde ruku v noze s tvrdostí a která pro hru otevírá nové možnosti.

Zvukově z materiálu jde cítit dotek strážného anděla Rolanda Grapowa, který desku excelentně nazvučil. Produkce (Yossi Sassi) je naprosto vyvážená, každé místo je zaplněno a zvuk je v určitých pasážích syrově tvrdý, v jiných zase rozněžnělý. Jde poznat vklad jejich zkušeností.

Jak jsem řekl, Smutnici v albové kolekci Silent Stream of Godless Elegy považuji za dosud nejsilnější. Tím, že materiál čerpá a vychází z minulosti, zde zůstal uchován duch kapely, ale nechybí čerstvý atmosferický vánek ani bouřlivé temnoty, podepisuje se tu fungující chemie mezi muzikanty (vše podtrhuje progresivnější rytmická sekce - baskytara zde dělá divy - a rozmanitější kytarové party) a lze cítit i onu radost z muziky, proto Silent Stream of Godless Elegy nakonec vyzařují pozitivní energií v každém tónu.

Než vyšla nová deska SSOGE, (snad) už vůbec posledních zástupců moravského doomu z 90. let, uběhlo zas nějakých 7 let. Co je nového? Pár věcí určitě, i když vzhledem k producentství Yossiho Sassiho (ex-Orphaned Land) možná míň, než bych čekal, ale zásadní změnu asi předpokládat nešlo, to by pak zas nebyli SSOGE.

Ač jsou na Smutnici i oddechové skladby, zdá se mi nová deska celkově o něco tvrdší a kytarově krapet pestřejší – je cítit i nakřáplejší (blackový) odér a vůbec kytary nejsou jen tzv. drhnoucího (rytmizování) charakteru. Na důrazu tvrdosti přidává i nazvučení bicích, jejichž virbl a kopáky jsou basově plné a neztratily by se ani v deathmetalovém zvuku. A bicí Michala Miltáka (komplexně vzato celá rytmika) jsou rovněž hodně výrazné, proměnlivé (na žánr až progresivní), barevné a dynamické, jakoby se tentokrát Moravané nesvazovali myšlenkou “hrajeme doom metal” a prostě jim naplno popustili volnost a využili potenciál jejich obsluhovatele. Žezlo ale samozřejmě patří Hance. Její zpěv je ve zvuku kapely nejnasazenější, nadčnívá a muziku spolu se smyčci, které tvoří tu druhou melodickou část, táhne, až mám občas pocit, proč vlastně Silent Stream of Godless Hajdas (Hajdovic jsou autoři hudby) ještě využívají mužský hlas - ne že by zde byl zbytečný, ale prostor vyrovnaný nemají. Zavádějící je také název alba. Smutnice není vůbec smutná, “nepláče” se tu, funguje vesrkze jako prostředek lyrického, lidového vyjádřování kapely.

Pokud mám album srovnat s předchozími (alespoň dvěma) nahrávkami, na Relic Dances byly nádherné, neuvěřitelně silné melodie a zpěv s nimi vytvářel skutečně mocné, až hymnické nápěvy, Návaz bylo zas mnohem hudebnější, všechny nástroje měly svůj prostor, že zvukem nepropadl ani špendlík, až kapela působila dojmem lidového “orchestru” (nejspíš vliv producentství - a aranží? - Tomáše Kočka), ale těch jasně strhujících momentů nabobtnáním zvuku ubylo.

Smutnice je někde mezi, ale jde jinou cestou. Je o dost hudebnější než RD, ale “hubenější” než Návaz, vrátily se však silné zpěvy a výrazné (zeštíhlením aranží) melodie folklórní složky kapely, přitom SSOGE posunuli svůj výraz k hudebně ucelenější, přitom rozmanitější formě. I když bych pár věcí udělal jinak (třeba v mixu), Smutnice se povedla, neb některé její části nemůžu dostat z hlavy.