SkyThala hraje na první poslech těžko identifikovatelnou hudbu, která asi z rychlíku nejprve připomene Imperial Triumphant v jejich hvězdné hodině. Jak poslech postupuje, různé další hudební upomínky, zmínky a vzpomínky vyplouvají na povrch a zase se noří do hlavního žánrového proudu, kterým je black metal (může evokovat, a to výjimečně v dobrém, Krallice).
SkyThala se opravdu výrazovými prostředky, nástroji a motivy nechá inspirovat ledaskde a mnohdy dost nečekaně. Od nedostižných Von si například vypůjčili použití sólové kytary pro riffy. Od Ad Nauseam pečlivost v práci se zvukem, od neoklasicistů a atonálních (dnes už) klasiků ztřeštěné ne-harmonické prvky, kterými svou tvorbu hojně proložili. V přímočarých sypačkách se nebojí použít ani lesní rohy. Ve výsledku to kupodivu není do sebe uzavřená nesourodá patlanina, ale spíše svěží, snad se dá říct i experimentální black metal. Složitost je mnohdy spíše na povrchu, protože hudební koláž se skládá z poměrně nesourodých prvků. Výsledek je sice zprvu kakofonický (protože nezvyklý), ale vlastně nijak extrémně složitý. Žádné orgie nepočitatelných rytmů a prstolamů ve stylu Gorguts. Jen se nám například ozve sborový zpěv do briskního sóla, které je rychle zadusáno šlapajícím rytmem na způsob grindcorových klasiků. Nezvyklé a zarážející.
Nebojím se říct, že tahle svěží a trošku „psycho“ koláž mi udělala obrovskou radost a zodpovědně dodávám, že se dá protáčet, aniž by po pominutí efektu prvotního šoku omrzela. Za pochvalnou zmínku stojí krom nezvyklých kombinací i samotná poctivá riffáž a přísná bicí kanonáda (bubeník Paul Stone už ledasco pamatuje a je zasloužilým harcovníkem, hostoval mmj. v Gimp Fist a Decontrol). Varoval bych snad jen staromilce, kterým se příčí kýčem Emperor načichlé klávesy. Nebudou po chuti každému. Jejich autorkou je Elenor Rayner, kterou můžete znát, jste-li fanoušky australské jazzové scény.
Zatím jsem superlativy při hodnocení SkyThala nešetřil, k úplnému vrcholu ale nahrávce ještě pár kroků chybí. Zejména, když už jste s albem dobří známí, nejsou přesahy a úkroky do různých žánrů tak příjemně šokující, aby udržely pozornost po celou dobu poslechu. V rovnějších částech, kde se občas sahá po pořádně monotónním (vědomě!) opakování, už se objevují tendence přeskočit přímo k natlakovanějším partům. To se týká asi nejvíce první skladby Eternal Nuclear Dawn. Je pravda, že při prvním poslechu mi právě tento desetiminutový „lehčí“ vstup do desky pomohl. Opravdovým zhýralcům toužícím po absolutním pokušení ale doporučuji začít geniálně rozházenou a zároveň atmosférou našlapanou předposlední At Dawn They Walk. To je opravdová hudební lahůdka.
Po pochvalách směrem k songwritingu (hlavním autorem je Ryan Clackner, který má asi osm dalších projektů a je součástí Moonlight Cypress Archetypes kolektivu – zcela nedůležité.) přidám další pochvaly směrem k provedení. Veškeré nástroje i samply, jakož i zvuková aranž je na více než solidní úrovni a ke zvuku z Empty Hall studia nemám výhrady (na analýzu kopáků a basů ze sluchátek je třeba počkat až do diskusní sekce). Studio vlastní Simon da Silva z Aversio Humanitatis, a kromě nich tu mastering obstarali i výborní Vertebra Atlantis, nebo třeba Palus Somni. SkyThala do této vybrané společnosti skvěle zapadá, ostatně stejně jako do slovutné stáje I, Voidhanger.
Pochvale nakonec neujde ani znamenitý obal. Deska mi právě fyzicky dorazila, layout vnitřňáku bohužel nedostojí kvalitě obálky, leč to skutečně není podstatná chyba. Texty od „Karelian Slvaves“ po „dying nun“ tematizují carismus a ruskou revoluci. Nebudu nic vyzrazovat, ale mě osobně opravdu zaujaly. Originální. Osobně znám jenom s podobnou atmosférou pouze Koldovstvo.
O existenci debutového alba SkyThala jsem se dozvěděl až dlouho po uzávěrce slovutné ankety Deska roku. Jen proto jsem až do její mučivě přísné uzávěrky nedokázal nad deset kandidátů vyzdvihnout jedno album jako své kardinální pro rok 2022. Nyní je jasno, že je jím Boreal Despair.
Vaněna už pochválil vlastně všechno, co šlo, a slovy nešetřil, takže mi zbývá jen skromný prostor pro kritičtější pohled. Chytnu se jedný drobný poznámky z recenze výše, kterou tam cejtím tak nějak pod čarou, spíš jako ledabylou zmínku, která po formální stránce krotí nadšení. A to sice problémy s udržením pozornosti, se kterejma u SkyThala bojuju víc než bych si přál.
Přes veškerou originalitu a pěkný nápady totiž nezvládám album pozorně doposlouchat, a tak mám po každým poslechu v hlavě spíš jen kaleidoskop nápadů, který se mi tentokrát podařilo zachytit, než ucelenej prožitek z celý desky. Na vině je hlavně struktura skladeb, která je vlastně docela plochá, trošku lepená a trpí na nefunkční repetici – opakování není jen matka moudrosti, budovatel napětí nebo hypnotickej lektvar, ale taky bezdůvodný natahování času. Toho je tady na mě bohužel příliš, a tak se k Boreal Despair asi nebudu vracet tak často, jak by si to tahle deska zasloužila.
Vložit komentář