„A do prdele, tohle jsou noví Slayer?“, si asi řeknete hned v úvodu. Uf, hned od začátku fakt slabota a první, co vás zarazí, je zvuk. Syrový, nakřáplý chrastavec, který mi hned v první chvíli - jakožto úvodní riff - připomněl něco, co se děje v That Was Just Your Life. Pokud vám to nic neříká, hoďte zběžný poslech a zjistíte, že něco podobného se odehrává na Death Magnetic. A ano, poslední Metlu také produkoval Rick Rubin (Nezbláznil se? Aplikovat stejné nahrávací procesy na dvě rozdílné kapely?). Doufám, že podobný osud nepotká Anthrax a svatý kvartet tak bude díky poslednímu albu Megadeth vyvážen v polovic, protože to by pak předznamenalo „trend“ velkých kapel se posílat do piče.

Co je tady tak špatně? Kurva, snad všechno. A nejen zvuk s uprdlanou basou, který odsunul kapelu někam do pozic lokálních kapel. Však nápady, které by normálně zněly sice nevýjimečně, ale slayerovsky, díky němu dostávají úplně jinou (vidlovitou) pachuť. Slayer nepopírají sebe samé, jsou zachovány všechny jejich klasické thrash hoblovačky i jejich standardní po(s)tupy, kdy rychlejší tupanice gradují kobercem bubeníka, pokřivenými sóly (tentokrát hrůza) a přidáním na řevu stále skvělého Arayi. Však Slayer ani vlastně jinak skládat neumí, ale mám pocit, když Hanneman s Kingem šli pro nové nápady do špajzky, kde byly postupně hromaděny a odkládány, jakoby skleroticky zapomněli „kam jsme tu krabici dali?“. Někde zapomněli stoličku, neprohledali špajzku celou, tak krabka zůstala někde nahoře ve fochu a tak sáhli po okurkách? Nedošlo dokonce na zametání a šup se smetím do studia? Jinak si nedovedu představit, že by Slayer šli o level níže a vyprašovaly se tak staré kabáty.

Album je přímočařejší než 2006tka a slabší nápady Slayer nahání v ostřejším uhelném zvuku a tempu. Zároveň ale mám pocit, že album - nejen ve své druhé, houpavější poloze - tak nějak ztratilo tempo. Samozřejmě tu jsou svižné vypalováky, které ihned přiznávají, kde že Slayer mají kořeny a proč vlastně nahráli Undisputed Attitude (snad nikdy víc takto nepřiznali své hardcore/punk kořeny), dokonce je snad novinka i rychlejší a zběsilejší než předchozí Christ Illusion (stejně jak v její finální Supremist i sypaček se zde dočkáme: Public Display, Not of This God), jenž se při srovnávacím poslechu tváří jako nápaditý klenot, ale toto tempo není o rychlosti. Nejen kvalitativně je to tak nějak na půl plynu. Album nedodýchává anebo přestřeluje, neumí vyklusat a lehce zní jak novou Metallicou mixlé naspeedované Diabolus in Musica. Syrové, hutné, rytmicky až příliš zřejmé a to až tak, že i sám Dave Lombardo na desce nepředvádí extra výkony a jeho typickým breakům je poměrně odlehčeno. World Painted Blood zní jak polotovar, nedodělek. Chybí mi extra výraznější nápad, skladba, která vám zůstane v uchu. Musíte hledat. Kde jsou ty doby, kdy i jednoduchý riff v jejich podání zabíjel a dokázat rozhýbat celou halu. Ale dnes? Dnes tak maximálně pro skalní do místního kulturáku. Že by už Slayer pohltili sami sebe a nedokázali adekvátně zhodnotit, co je v pořádku a co ne? Proč měli ve studiu producenta?

Ne, Slayer ještě přímo neparodují sebe samé, ale mají k tomu nakročeno nejlepším způsobem. Blbé je, že v hlavě vám po poslechu nezůstane prakticky vůbec nic, ačkoli neříkám, že některé nápady by za zaznamenání nestály (třeba vynikající kalašnice Psychopathy Red, Snuff), ale ta pachuť Death Magnetic (Hate Worldwide, Americon) zůstává téměř všude. Nikdo asi neočekával, že starého Slayera novým kouskům naučíš, ale tenhle Slayer někde přišel o nohu, pekelně kulhá.

Novinka Slayer? Christ Illusion číslo dvě – s horším zvukem a horšími nápady. Není v nepořádku, že si kvartet vybral cestu do hlubin osmdesátých let. Testament se rozhodli podobně, ale jejich The Formation of Damnation ctí kořeny a přitom válcuje. Při prvním poslechu Slayer si však budete říkat cosi ve stylu „oni se snad zbláznili“.

Slayer ztratili soudnost (naprosto debilní zvuk!) a nezbývá než spoléhat na širokou základnu svých věrných, kterým bude stačit jen to, že World Painted Blood sype jako kráva a Araya stále nenapodobitelně zběsile vříská (bezesporu jediný obstojný prvek, na kterém deska jakžtakž stojí). Slayer totiž zná každý a jejich typické postupy poznáte hned. Když se vám toho dostane už po x-té, snažíte se hledat něco, co nahrávku odlišuje od jiných. Hledáte kvalitní brutální riffy, uši trhající hácéčko, typicky chaotická kytarová sóla (ty jsou na novince snad úplně to nejhorší). Jenže to zde nenajdete, ani kdybyste CD projeli vysavačem. Rozhodně není všechno špatné, na desce naleznete dobré riffy a slušné písničky, ale nakonec zjistíte, že to za tu námahu vlastně ani nestojí.

Samozřejmě, hodnocení se pohybuje v mezích slayerovského standardu, který by měl být pro ostatní kapely určující. Jenže to tak už dávno není. Leckterá mladší kapela je předběhla a lze jen doufat, že se „zabijáci“ proberou nebo pro ně bude lepší, když to zabalí. Od Metallicy něco podobného dávno nečekám, ti přece posledně vydali skvělé metalové album a jsou zpět v plné síle. Slayer by si na rozdíl od nich mohli sáhnout do svědomí. I když...