U stále populárních švédských melodických kovotepců to už vypadalo na strmý pád do Macochy. Nejdříve se odporoučel kytarový hitmaker Peter Wichers, který si zkusil cosi na způsob sólovky nazpívané různými pěvci (Nuclear Blast Allstars), pak to zabalil dokonce i druhý dlouholetý soilworkovský hrdina Ola Frenning. Jenže Wichers se záhy vrátil (že by za to mohl odchod Frenninga?), k týmu se připojil kytarista Sylvain Coudret, což v důsledku znamená, že jedna třetina Soilwork je ze Scarve.

Pakliže předchozí Sworn to a Great Divide mnozí odsoudili s tím, že je málo chytlavé, nevýrazné a až přespříliš ulpívá na středních tempech, novinka jim tyto pochybovačné argumenty vykopne z ruky. Už první a zcela jistě nejrychlejší nakopávák Late for the Kill, Early for the Slaughter vtáhne do víru dění jako vysavač. Palec nahoru! Agresivní klepačka, v níž přese všechno dominuje gothenburgská melodika, thrashově nadrbaná sloka následovaná zpěvným refrénem. Zbytek alba už tak frenetický není, což je škoda, ale Soilwork prostě myslí na všechny a snaží se o mainstreamový záběr. To se asi nejvíc projevuje ve slaďoučkém zpěvu Björna Strida, poznávacím znamení kapely. Protipóly se však daří kapele i nadále skloubit s podivuhodnou lehkostí – ve čtvrté Deliverance is Mine se před jemňoučkým nápěvem regulérně řeže a klepe jako o život, přesto si tyhle dva riffy vedle sebe rozumějí. Sóla jako z alabastru snad poslali z metalových výšin samotní bozi; Soilwork, respektive Wichers, v tomhle nemá konkurenci.

Marně si však lámu hlavu, jak letošní, v pořadí osmou, desku půdních pracantů uchopit. The Panic Broadcast v podstatě nepřináší ani zbla nového, jenže tímto směrem kritika mířit nemůže. Bylo by to podobné, jako kdyby někdo vytýkal Iron Maiden, že hrají heavy metal... Ne, Soilwork opět předvádí mistrovsky zkomponovaný celek porůznu nalezených a stmelených subžánrových částeček, což ostatně předvádějí už od dob Natural Born Chaos. Na albu je k nalezení vše, co skupina během své kariéry pracně budovala; nebojím se říct, že novinka je zručným konglomerátem dosavadní tvorby.

Z prvních třech desek si bere thrashovou agresivitu, s níž dokáže řádně přitopit pod kotlem jako vždy rytmicky tvořivý a bezchybně hrající bicmen Dirk Verbeuren. Ano, pokud někdo proti několika předchozím albům namítal, že se cpou do hájemství rocku a nových metalových žánrů (metalcore, alternativní metal), tak zde si jeho konzervativní srdéčko bezesporu pošmákne víc (no, i když taková Epitome a The Akuma Afterglow). Tomu nahrává i celkový úbytek kláves, které na The Panic Broadcast tvoří spíše decentní podkresy, než aby se mohutně draly dopředu a snažily se o nějaký sedmdesátkový feeling. Dostane se i na sekanou modernu (viz meshuggující úvodní riff z Night Comes Clean) a děvčata zajisté potěší pomalý slaďáček Let This River Flow.

Samotný Wichers, který desku i produkoval, prohlásil, že se snažil o něco techničtější materiál. Je to ale filuta. Talentovaní hudebníci se na desce snažili vyřádit a přitom ponechat chytlavé refrény, tj. momenty, nad nimiž nemusí slabodušší jedinci dlouho přemítat. To se bezezbytku podařilo. Výtky však mohou (a půjdou) na vrub přílišné předvídatelnosti. Zahraji si na učitele matematiky a dovolím si dát malé mínus za poněkud z řady nevybočující písničky na samém chvostu The Panic Broadcast.

Stručné vyhodnocení vyřčeného zní: Soilwork jako šestice individualit z rukávu stále sype kvalitní písničky. Možná se dostali do nelehko řešitelné smyčky vlastního stylu, který se jim podařilo vytvořit. Těžko je pranýřovat za to, že dělají stále to, co ostatní pořád neumí. Finální hodnocení je střízlivější, neznamená to zde však žádnou katastrofu. Soilwork umí! .:. 7.75/10

Měknu a stárnu, že se mi líbí čím dál víc věcí nebo Soilwork prostě udělali skvělou desku? Byť s Ondrajsem – jako většinou - souhlasím prakticky ve všem, jeho finální hodnocení by mi nedalo spát, proto vlastně tento komentář vzniká.

Soilwork byli vždy kapela o (alespoň nějakém) vývoji a částečných proměnách, a ani toto pravidlo na novince neopouštějí. The Panic Broadcast je celkově organičtější, i po zvukové stránce, a snad více než kdy jindy si na ní všímám až přímých paralel s jejich alby z minulosti; tento dojem silně navozují podkladové klávesy. Nicméně ve zpracování, v jakém album je, to vůbec nevadí, protože celkově je hodně pestré a opravdu i techničtější. Kytary v úhořovitých spletencích neustále přicházejí s dalšími a dalšími vyhrávkami, Dirk hraje jako ďábel a ta sóla? Uf!!! Jenže na svědomí je mají oba pánové, jak Wichers, tak scarvesovský Sylvain Coudret; rozdíl je v tom, že Wichers hraje mnohem melodičtěji - nejen v
nich. Mluvil jsem také o pestrosti. Největší podíl na tom má dle mě opět Coudret, který ve spolupráci s Wichersem autorsky albu vdýchl něco, co by se do Soilwork nikdy nedostalo; však jen kolik podobností s domovskými Scarve zde je – poslechněte třeba právě jeho Epitome, udělali by snad Soilwork někdy takovouto skladbu?

No nic, zanechám dalšího zbytečného natahování a odpovídám si na otázku z mého úvodu: Soilwork udělali skvělou desku! A snad to nepřeženu, když řeknu, že jestli ne nejlepší, tak nejzajímavější od doby Natural Born Chaos!