Nerad bych byl osočován z nějakého přílišného nadržování spolkům orajícím na současném tech/death metalovém políčku. Ale také nemohu úplně tvrdit, že bych tento styl neměl rád… Je to tak a kdo nechce, nechť čte stejně dál :)

SON OF AURELIUS moc dobře věděli, kam a za kým mají jet pro radu ohledně svého debutového alba. Nazvali ho sice krapet zvláštně, ale muziku na něj upekli více než chutnou. Pokud se pod něco podepíše Zack Ohren, je jasné, že půjde o prvotřídní prácičku. Tenhle chlapík má prsty třeba v parádním počinu DECREPIT BIRTH (Diminishing Between Worlds) nebo posledních albech SUFFOCATION, resp. ALL SHALL PERISH. A proto chlapci neváhali a vydali se do Castle Ultimate Studios v Oaklandu, kde spáchali následující placku.

Pokud bych vám měl nějakým srozumitelným způsobem vysvětlit, oč běží, mohu použít následující kombinaci: progresivní death metal s výraznými prvky melodiky hozený do „severského“ pojetí, ale hraný na americkou strunu. Nebo jinak. SON OF AURELIUS určitě nebudou vadit fanouškům takových THE FACELESS, možná i ARSIS, ale jsou zde i momenty, kdy se technickými finesami podobají virtuozitě německých pašáků OBSCURA. Čeho si však cením nejvíc, je krásně propojená tvrdost s melodickou složkou. Tlačit na pilu a přitom jí neztupit, je někdy velká věda.

Co se děje v sólech, nejde popsat slovy (Pandora’s Burden), to už je extraliga. Kapela místy balancuje na hranici core pasáží, ale vždy včas a s citem uhne zpátky. Lahůdkou pro uši je naprosto precizní zvuk - každý nástroj si tady vychutnáte sám o sobě, ale zároveň můžete i všechny najednou. Vytahovat někoho z kapely nad ostatní a dávat mu přednost je zcestné. Všichni hrají dobře ne-li skvěle.

Stejně jako u mnoha jiných (současných) partiček tohoto stylu je člověk zahlcen hromadou riffů, technických kousků a různých poloh vokálu. Někdy ku prospěchu věci, jindy je toho na jednoho až příliš. U SON OF AURELIUS bych ale řekl, že momenty nudy eliminují takřka na minimum. A pokud by vás náhodou napadlo nedávat pozor, nastrčí ke konci alba krásnou instrumentálku The Calm, po které na vás vzápětí vyrukují se songem A Good Death. V něm je shrnuto prakticky vše, co jste se za dobu poslechu naučili. Špičková práce basy, nádherná sóla a vše ošetřeno stylovým vokálem. Je hotovo, není třeba dalších argumentů.

Celou tuhle parádu zabalili do vánočního papíru od mistra jménem Joshua Andrew Belanger. Ten makal třeba pro SUICIDE SILENCE, ale i pro AMON AMARTH. Tato práce se dá rozhodně počítat mezi jeho povedenější.

Neubráním se nadšení a napíšu, že se mi The Farthest Reaches skutečně hodně líbí. A to nejen kvůli mé nejoblíbenější Facing the Gorgon. Je to komplexní dotažený debut se vším všudy. A pokud kapela udělá takhle dobrou hned první desku, je třeba jí poplácat po zádech. .:. 8.99/10

Melodicky zaměřené kapely to nemají nikdy jednoduché. A v rámci takového žánru jako death metal obzvlášť. Na jednu stranu je melodičnost bezesporu příjemná a dokáže spoustu šedších míst na albu projasnit, na druhou stranu zde je hranice velmi tenká k tomu, aby se příjemnost přiblížila patosu, sladkobolům, chraňbůh přímo „teploťáctví“ a tam vám pak i sebemenší kudrlinka skřípe v zubech.

Nebudu nic prodlužovat a řeknu to hned na začátku, Son Of Aurelius se s uvedeným problémem popasovali tak nějak na třičtvrtě. Neznám detaily rozpadu Animosity, ale Chase Fraser (ex kytarista, následně zakladatel SOA) by za to zasloužil přes prsty, nicméně měli-li se Animosity ubírat tímto směrem, nebudu je ani oplakávat. Konceptem hudby SOA je technický death metal, silně ale prolézá melodický metalcore, kdy pro stručný a škatulkující popis bych volil ‘kombinace melodiky smrtících Decrepit Birth s urvalým zábalem The Black Dahlia Murder’; když přihlédnete ke přiskříplému vokálu Joshe, jenž Trevora připomíná, jako první návnada to funguje.

Albu tedy dominuje silná melodičnost, ale krom uvedených kapel se dá sáhnout i po zmíněných Obscura a Arsis. Vše je podpořeno komplexní rytmikou, kopáky v akcentech hojně vyhrávají kytarové vyhrávky, nejednou dojde na akustické zpestřování, jsou zde ale i riffy, které se mění jak nálady ženy ‘ve svých dnech’, čili stopa po Animosity by se vyčmuchat dala také, ale to už spíše pro fakt Chasovy minulosti. A když při přiblížení padli beránci D.Birth nebo Obscura, i Schuldinerův feeling v tvorbě SOA lze zaznamenat. Ale k problému věci. Nejpřesvědčivější mi SOA diskutabilně přijdou právě v těch zběsilejších, frázovanějších, tvrdších a méně vyzpytatelných kusech (Olympus is Forgotten, Pandora’s Burden, Mycoardial Infarction), kdy písně podpořené složitou melodikou neletí jak s Poseidonem o závod, nejsou celkově tolik navoněné a přes kabát jim prolézají nové vůně Huggo Boss Ob(Servant), Coco Channel Animal nebo Axe Epitaph.

Ve zkratce: SOA nabízejí nadprůměrný matroš, ale místy moc upidlikaný s heavy závanem a melodicky hraničící i se vkusem – vše záleží na preferencích jedince. Stále mám sice pocit, že tuto hranici mladíci nepřekročili, ale místy mě tím „uměleckým dojmem“ lehce otravují. I přesto však má album tempo, nabízí melodicky květnatý (sem tam převoněný) a moderně pojatý death metal/core, který jen asi neví, jak pořádně vypustit páru. The Farthest Reaches neurazí, potenciál je zde silný, ale momentálně poměrně silnou základnu souputnických kapel úplně neporazí. Zatím hodně sympaticky vystrkuje růžky. .:. 7.5/10